Na základě těchto zpráv jsem obdržel mnoho povzbuzujících e-mailů, ale i dopisů a e-mailů nesouhlasných, kde se pisatelé až hystericky vyjadřují, že to není možné, aby kněz se spojoval se zločinnou organizací a kandidoval v komunálních volbách apod. Mrzí mě, že tato nesouhlasná až odsuzující vyjádření absentují v oblasti logiky a práva. Pak by se o nich dalo diskutovat. Neboť vyjádření, že: „Katolická církev nemohla zabít tolik lidí, jako komunisti, protože ve středověku tolik lidí nebylo.“ Něčí otec byl souzen s Miladou Horákovou, proto nemohu kandidovat v komunálních volbách na kandidátce KSČM, či že za „komunistů nebyl takový výběr zmrzliny, jako je nyní“, nemohu považovat argumenty, jako důvodné k tomu, abych jako kněz se nezajímal o to co se děje v městě, ve kterém žiji a přijal v případě zvolení do městského zastupitelstva i zodpovědnost spolurozhodování. V komunální politice se ukáže to, zdali bylo dobré rozhodnutí kandidovat a byla-li dobrá volba zvolit, až na základě práce dotyčného.

To, že tento prostý občanský akt vyvolal u mnohých hysterickou reakci vedoucí k agresivní negaci a to zvláště v řadách církevních ukazuje zřetelně na obecnou nezralost i neznalost společnosti, ve které žijeme. Dále pak lehkou mediální manipulovatelnost, která vede k obdobnému labilnímu jednání a vyjadřování, některých jedinců. Zároveň takovéto konání je obrazem toho, že totalita je stále udržována a to nejen vně, ale hlavně v nás samých. Nedokážeme se od totality, uniformního názoru prezentovaného médii odpoutat, přijmout svobodu a nechat svobodně jednat i druhé. To, že se nedokážeme přenést z minulosti do současnosti a vyhlížet budoucnost, působí pak právě některá zkratová jednání, která jsou však vlastně zavržením základních a platných norem a to v rovině zákonné, občanské i náboženské.

Vyjádření některých představitelů církve, že duchovní by neměli působit politicky, je pak jen výsledkem dodnes hluboce zakořenění tzv.„nesvobodného režimu“ a to i v církvi, který z naprosto iracionálních důvodů se snažil tlačit církevní společenství na okraj společnosti, aby duchovní příliš veřejně nepůsobili. Tato snaha o minimalizaci působení církve je však specifikum několika málo zemí. Ve většině zemí levicová či komunistická vláda s církví spolupracuje a bylo to i v zemích „bývalého východního bloku“ V zemím Jižní Ameriky, je tato spolupráce církve a levice ještě užší, neboť mnoho církevních představitelů a to i římskokatolické církve je aktivních v ochraně lidských práv a sociálních aktivizujících programech.

Slovo politika vychází z řeckých slov „politiké techné“, tedy správa obce. Bible nenamítá proti tomu, že se věřící mohou zabývat věcmi veřejnými a podílet se na správě obce, města či dnes širších celků. Již od doby před příchodem Krista patriarchové „sedávali v bráně spolu s ostatními staršími, kde se rozhodovalo o záležitostech daného města a soudilo.“ Kněží Hospodinova chrámu se podíleli na správě Izraele a byli zároveň „státními úředníky“ V novém zákoně se pak apoštolové starali o správu církevního společenství a to jak duchovní, tak sociální. Od středověku až do novověku kněží vedli kroniky, matriky, výuku na školách a dozory nad školami a tedy se přímo podíleli na správě dané obce. V době katolické moderny byli duchovní občansky a sociálně aktivní a tento trend vydržel až do dob po druhé světové válce. Kdy mnozí duchovní byli členy Národní fronty v obcích, kde pracovali a stali se i předsedy národních výborů. Právě tato aktivita nejen náboženská, ale i občanská vedla k velké oblibě Církve československé v době prvorepublikové, válečné i poválečné. Tím, že Církev československá byla orientována většinou na prosté a chudší vrstvy, měla velmi blízko k levicovým názorům, což bylo zjevné i u mnohých představitelů této církve. Tedy jakékoliv vyjádření představitelů duchovních či členů Církve československé, že duchovní by neměl pracovat politicky a být spojen s levicovou stranou je buď neznalost, nebo snaha o popření vlastní identity a historie.