V rámci prováděcích zákonů po přijetí polské ústavy z roku 1997 byla zavedena výslužba soudců obecných, správních a vojenských soudů. Výslužba znamená, že jmenování soudcem má účinky do konce života. Je jakoby v pracovním úvazku, jenže nemusí pracovat. To je však pouhá právní fikce, která má ospravedlnit nespravedlivé důchody soudců z pohledu ostatních obyvatel polského státu. K běžným soudům ústava neřadí Ústavní tribunál ani Státní tribunál. Odlišnost spočívá i v tom, že pro běžné soudy, včetně správních a vojenských, se užívá slovanský pojem soud, zatímco pro Ústavní a Státní latinský pojem tribunál. V ustanoveních ústavy věnovaných soudcům Ústavního tribunálu není slovo o výslužbě, naopak je řeč o době postavení jako soudce Ústavního tribunálu. Na běžných soudech soudce nemá funkční období a přechází do výslužby z věkových nebo zdravotních důvodů, což je formálně poslední období jeho pracovní kariéry. Pro soudce Ústavního tribunálu ale platí funkční období 9 let a pak přestává být ústavním soudcem.

Když v roce 1997 po schválení nové ústavy se z iniciativy prezidenta Aleksandera Kwasniewského měnily zákonné úpravy soudů a tribunálů, soudci Ústavního tribunálu ovlivnili prezidenta, aby v zákoně o Ústavním tribunálu z roku 1997 byl po vzoru zákona z roku 1985 nenápadný odkaz na zákonnou úpravu o právech a povinnostech soudců Nejvyššího soudu. Tím si soudci Ústavního tribunálu, aniž by zákon výslovně upravil jejich výslužbu, vyjednali výslužbu včetně finančních plnění, protože si to takto pro sebe samé na Ústavním tribunálu začali vykládat.

Zákon o Ústavním tribunálu z roku 2015 už otevřeně stanoví dosavadní finanční výsady ústavních soudců: