Karel Schwarzenberg poukázal na to, že rodina Josefa Colloredo-Mansfelda byla věrná Československu a trpěla za okupace. Kauza je příkladem zhoubnosti pozitivní diskriminace v právu. Benešův československý exil zastával, že okupace Čech a Moravy je nelegální a akty okupační moci jsou v rozporu s československým právem. Majetek Colloredo-Mansfelda byl zabaven nařízením Gestapa z 16. 2. 1942. Z logiky právního řádu československého měl být po válce majetek vrácen. Nestalo se tak a majetek převzalo Československo a pak Česká republika. Z právního i morálního hlediska je špatné, že si náš stát nechává majetkový výnos Gestapa. Kde jinde lze hovořit o špinavých penězích.

Problém spočívá v našem zákoně o mimosoudních rehabilitacích, který umožnil novelou v roce 1994 vracet majetek, který byl zabaven hitlerovským Německem a nebyl vrácen po válce. Ovšem omezil tuto možnost jen, pokud se tak stalo v důsledku rasové perzekuce. Židé byli oběti nacistické politiky, ale nacisté likvidovali i jiné. Cožpak vražda politického odpůrce nacistů, vražda válečných zajatců a partyzánů či vyhlazení obyvatel Lidic jsou méně hodny snahy po nápravě křivd než u rasové perzekuce? Parlament v roce 1994 chtěl napravit hitlerovský zábor majetku, ale nešťastným způsobem, protože zavedl do našeho řádu pozitivní diskriminaci, když přiznal právo na restituci za války zabaveného majetku jen z důvodu perzekuce rasové a ne jiné.

Takže pokud by nějaký potomek parašutistů zabitých v kostele sv. Cyrila a Metoděje po atentátu na Heydricha požádal o vrácení majetku, který byl jejich rodinám zabaven, náš stát vrátí majetek jen, pokud to byla židovská rodina. To je právně i morálně špatné. Je to příklad, kam pozitivní diskriminace vede.