Istanbulská úmluva o násilích na ženách v oblasti ochrany před násilím ve srovnání s naším platným právem nic nepřináší, ale jen přináší rabování státního rozpočtu na státem podporované ideologické školení na převýchovu mužstva. Chceme-li naše právo změnit, lze tak učinit i bez istanbulské úmluvy. Podporovatelé istanbulské úmluvy neuvedli jedinou věc, která by se v našem trestním právu v oblasti boje proti násilí ratifikací úmluvy změnila, protože nic takového úmluva neobsahuje.

Úmluva posiluje migraci. Určuje povinnost státům poskytnout azyl z důvodu genderové příslušnosti. Ovšem pak nejde jen o násilí na ženách, ale to, že někdo se považuje za ženu, i když je muž, a jeho stát původu nepreferuje transsexualitu či veřejné projevy sexuální orientace. Úmluva stanoví povinnosti států v oblasti migrace s výhodami pro cizince. Ale státy prvotně vznikly, aby pečovaly o zájmy občanů, kteří žijí na jeho území.

Úmluva obsahuje obecné pojmy, které se dají ideologicky zneužít. Vyzývá státy k podpoře nátlakových organizací s politickými cíli. Přitom jejich financování z veřejných peněz je u nás kritizováno jako nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky. Některé závazky v úmluvě, jako snaha vymýtit nevhodné zvyky a tradice a že muži a chlapci budou aktivně zapojeni do prevence za účelem naplnění úmluvy, působí stejně, jako před rokem 1989 působila ideologická školení mužstva v komunistické armádě. Úmluva tlačí na státy, aby více regulovaly občany.