Článek byl převzat z Profilu Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D. - Vojenská dohoda s USA

Předpokládá rozmístění americké armády u nás, nepřipouští i jen teoretické umístění naší armády v USA. To je přirozený odraz nerovnosti mocenské. Nemáme schopnost mít armádu v Americe. Naopak USA mají chuť i schopnost mít armádu v Evropě. Jsme slabší stranou smlouvy.

Dosud se postavení vojáků USA, kteří jsou přítomni například na cvičení, řídí smlouvu o statusu ozbrojených sil států NATO z roku 1951 (NATO SOFA), jež vyvažuje práva státu vojska vysílajícího i přijímajícího. Smlouva NATO SOFA platí pro všechny státy stejně, neboť USA musely respektovat mocenské postavení Británie i Francie, které by s preferencí USA na úkor své suverenity nesouhlasily. Motivem USA pro sjednání vojenské dohody s námi ve věcech, které se odchylují od obecné smlouvy NATO SOFA, je získání privilegovaného postavení, jež jim smlouva NATO SOFA nedává. Přitom má navrhovaná vojenská dohoda přednost před zákonem. Bude-li náš zákon v rozporu s dohodou, postupuje se podle dohody.

Trestní stíhání

Výkon trestní spravedlnosti je znak suverenity státu. Obecná smlouva NATO SOFA stanoví, že přednostně má právo stíhat trestný čin stát, na jehož území se stal. Výjimkou je, když trestný čin mířil vůči jinému vojáku téhož státu. Tedy, pokud dnes americký voják u nás zabije našeho občana, stíháme jej my, pokud zabije jiného amerického vojáka, trestají jej americké soudy.

Avšak Fialova vláda se vojenskou dohodou s USA vzdává paušálně práva stíhat trestné činy amerických vojáků. Je sice možnost v jednotlivých případech toto vzdání odvolat, ale jen v případech zvláštního významu bez bližší definice. Až nepatřičně působí slova v dohodě, že se česká vláda vzdává práva na trestní stíhání jako projev své suverénní pravomoci. Přitom jde o projev nerovnosti, protože kdyby náš voják někoho zabil v USA, bude souzen v Americe. I československo-sovětská smlouva o pobytu sovětských vojsk z roku 1968 stanovila, že trestné činy sovětských vojáků na československých občanech stíhají československé orgány s tím, že v jednotlivých případech mohla sovětská strana o převzetí stíhání požádat a žádost měla být blahovolně posouzena. Ani československá vláda se tohoto práva nevzdala paušálně dopředu.