Migrace. Jev, který nás zaskočil, který nás nutí znovu se zabývat otázkami, které jsme považovali za vyřešené a zajištěné. Jsou to jednoduché a zdánlivě samozřejmé věci jako: žijeme ve svobodné zemi, máme jistý, i když ne zcela dokonalý vnitřní řád. Máme své hranice, o tom, kdo žije uvnitř těchto hranic, rozhodujeme my a pouštíme sem ty, kteří tak jako my respektují parlamentně dohodnutá pravidla hry.  Je to náš právní řád začínající ústavou, jsou to naše generacemi vytvořené zvyky, je to mnoho věcí a říkáme jim naše civilizace. Neměli jsme pocit, že je třeba něco v základu dramaticky měnit. Jistě je zde vývoj a různé změny, které po debatách přijmeme a stanou se součástí našeho světa a naší civilizace. 

Právě tato civilizace zcela nepochybně přes všechnu nedokonalost je nejrozvinutější a je nejdále v otevřenosti, svobodě a naplňování zájmů a potřeb, daleko před všemi ostatními civilizačními schématy. 

Mezi její nesporné výdobytky patří také bohatství jednotlivců a naše životní úroveň. Jistě bychom se měli raději lépe, ale dovedeme si představit, co za takovým přáním stojí, co to v důsledku znamená. Také je jasné, že rozhlédneme-li se po světě, není jiná civilizace, kde by na tom byli lidé lépe.

Proč najednou zpochybňujeme a dovolíme nedodržovat tyto nám vlastní pravidla, která nás k tomuto civilizačnímu vítězství přivedla? Proč nehlídáme své hranice, pouštíme do našeho civilizačního prostoru neidentifikované masy migrantů z jiného světa. Je navýsost jasné, že  jejich civilizace nevedly k uspokojení toho, po čem touží. To vidí díky globálním komunikacím u nás a chtějí plody našeho úspěchu. Jak ukazuje průběh asimilace, začleňování v nedávných koloniálních mocnostech jako například Francie, nemají potřebu se začlenit se a přijmout naše civilizační zvyklosti.

První odpovědí a dodnes v mediích argumentačně běžných a počtem výtisků hlavních je, že to musíme dělat jako humanitární gesto vůči těm, na jejichž území je válka. K tomu nás váže Ženevská konvence. Mělo jít především o válku v Sýrii a údajně až genocidní chování sil stávajícího prezidenta Sýrie Assada, proti kterému se vytvořila jakási koalice. Zdráhám se říct koalice zachránců nebo spravedlivých, ale to je jiný problém. Evropský statistický úřad vykazuje počet žadatelů o azyl v EU podle národností. Na čtvrtém a pátém místě v roce 2015 jsou v žebříčku Kosované a Albánci! V součtu tito vydají přibližně stejně jako Irák, kam bychom díky Islámskému státu válečný konflikt mohli připsat. Příběh syrských křesťanů, který částečně prožíváme u nás, také nelze jednoduše zaškatulkovat do humanitární krabičky. Británie a Francie je odmítá přijmout na rozdíl od muslimů proto, že nebyli v uprchlických táborech!? Ti, kteří putovali k nám, se částečně vrátili a částečně se snaží se ztratit v Německu.