Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové,

pro klub KSČM bylo nesmírně těžké rozhodnout a rozhodovat se, jak v této složité situaci, která jej potkala po převratu, po převratové historii poprvé, se zachovat tak, aby se komunističtí poslanci a poslankyně, ale také zastupitelé, krajští, obecní, městští, ale také funkcionáři strany, ale také příznivci komunistické strany mohli podívat lidem do očí.

Na jedné straně je nám vyčítáno, že se paktujeme s oligarchou. Tam se hlásí. (Premiér sedí v lavici uprostřed sálu a mává na řečníka.) To je nám vyčítáno, nikoliv panem kolegou Babišem, tím nám to vyčítáno není.

Na druhé straně, a ten hlas je ale podstatně silnější, lidé, se kterými se potkáváme, nám říkají: Už je to dost dlouho, co probíhá neplodná diskuse, a už je to ještě déle, co tady ukazovaly vlády, které tu byly předtím, jak dokážou najít zkratku k tomu, k čemu celých 40 let vedli Čechy, Moravany a Slezany komunisté. Teď myslím k propasti. Někteří jste si možná mysleli něco jiného, ale já jsem slušně vychovaný mladý muž. To je druhá poloha.

Třetí poloha, určitý tlak, že tady 30 let de facto prosazujeme program, nic moc se nám zatím z toho de facto nepodařilo, já si myslím, že se nám podařilo vzhledem k dosavadní neustálé totálně opoziční poloze prosadit až dost, což jsme ostatně prokázali v letech minulých nedávno, když jsme byli ve vládních koalicích na krajských úrovních. O koalicích na obecních a městských úrovních nemluvě, tam jsme neustále v podstatě od převratu. A myslím si, že nás tam lidé volí neustále právě proto, že možná nás považují za ty, kteří umějí dobře hájit jejich zájmy navzdory opoziční poloze, a že tedy bychom měli konečně jít ukázat, že také dokážeme prosadit ty důležité programové věci.