Existoval ale i politik, který k těmto slovům dodával …udělat možným to, co je nutné. Tento politik není známou historickou osobností, není tak často citován, ale byl to politik, který spolu s Konrádem Adenauerem zvedl za pomoci Marshallova plánu poražené Německo z popela. Jmenoval se Ludwig Erhard. Jeho snaha se podařila.

Ale proč to píši? Jsme v České republice po 13. červnu 2013 a po 7. srpnu 2013 za vlády Miloše Zemana. Můžeme si dovolit v této době aplikovat Machiavelliho výklad politiky? Nebo potřebujeme svého Ludwiga Erharda, lhostejno, bude-li mít jeho příjmení příponu –ová. Jsem přesvědčena, že druhá možnost je nejen potřebná a nutná. Je jediná možná.

Demokracie je v naší zemi ohrožena. Nenamlouvejme si, že „pouze“ nějakým poloprezidentským systémem. Kromě nově zvoleného prezidenta se rodí nové „politické“ subjekty: ANO, podnikatelské uskupení, které je velmi čitelné. Úsvit žvanivého slimejše, který je schopen namluvit nekritickým voličům vše. SPOZ, velmi čitelná, jsou to pouze Zemanovi souputníci. A za bukem vždy číhající komunisté, o odborářích ani nemluvím. Proto si nemůžeme říkat, že snaha Miloše Zemana o vliv na vše je jediným nebezpečím. Ohrožen je i systém politických stran.

Co s tím? Asi se shodneme, že Ústava České republiky, tak, jak ji napsali pánové Rychetský a Jičínský (ještě jako československou ústavu) toto vše umožňuje. Je to na hraně, ale kam s duchem ústavy na pana Zemana!

Proto žádné rozpouštění Sněmovny! Protože je nutno změnit Ústavu ČR, pro což se vyslovuje ústavní většina ve Sněmovně (ODS, TOP, ČSSD, snad i LEV a LIDEM), musejí tyto strany najít společnou řeč, respektive společný termín. Ne až po předčasných volbách (po nich bude totiž ČSSD pobočkou SPOZ, její členové si musí toto uvědomit a měli by ve vlastním zájmu konat). Jinak si prezident Zeman udělá z ústavy trhací kalendář.

Argument „že se to nedá stihnout“ neberu. Ať se naši zákonodárci rozhlédnou! Ústava Švýcarské konfederace definuje přesně, co se má stát, když nastane ta a ta situace. Argument proti využití ústavních zkušeností vyspělejších demokracií byl před 23 léty argumentem právě pánů Rychetského a Jičínského. Prý jiná politická a právní kultura a zvyklosti aplikaci cizích zkušeností nedovoluje. Jaká politická kultura a zvyklosti, to už neřekli.

A tak „máme, co jsme chtěli“. Pouze si neumíme poradit s důsledky. Ale není to pravda, protože politika je umění udělat možným to, co je nutné. Pokud to ještě někdo v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky myslí s demokracií vážně (jsou tam dvě strany, které mají slovo demokratická v názvu), musí vědět, co je nutné.