Pokusím se na tyto marginální otázky nalézt odpovědi, ale nejprve bude asi potřeba se dohodnout, zda se bavíme o Romech nebo o Cikánech, aby bylo jasné o kom se vůbec bavíme. Otázkou samozřejmě může být i to, zda s velkým či malým písmenem na začátku. Nejsem ani historik, ani etnograf, ani lingvista, takže moje úvahy se mohou ubírat naprosto chybnou cestou. I to je možné. Přesto se o to pokusím.
Cikáni (od 70. let minulého století najednou Romové) si nesou cejch nepřizpůsobivosti a problémovosti vzhledem k okolní většinové společnosti již celkem sedm století, tedy od doby, kdy se poprvé v masovějším měřítku objevili v Evropě. Mistr Jan Hus o nich v roce 1409 napsal: „Cikáni jsou plémě nečisté, mravů hanebných, práce se štítící, druh druha okrádající a Boha neuznávající.“ Určitě nikdo z nás nepovažuje Jana Husa za rasistu, ale naopak za velkého humanistu. Další z velikánů našich dějin Karel IV. Cikány hodnotil jako naprosto nepřizpůsobivé a nebránil jejich pronásledování a perzekuci. Máme se za tohoto velikého českého krále a císaře římského stydět? A takto bychom mohli pokračovat a uvádět celou řadu dalších příkladů. Tolik ta vzdálenější historie.
Druhá světová válka a běsnění nacistů znamenala pro toto etnikum jednu z dalších citelných ran. Spousty jich, obdobně jako příslušníků některých jiných etnik a národů, skončilo v koncentračních táborech. Postihlo to i Cikány v naší zemi. Po válce jich zde zůstalo několik málo tisíc, brzy se ale rozrostli o početné skupiny přicházející k nám především z Balkánu a to hlavně z Rumunska, kde je doposud uváděn největší počet příslušníků tohoto etnika (Rumunsko 500 tisíc až 1,9 milionu – dle různých zdrojů, Bulharsko 750 tisíc, Makedonie 185 tisíc). Střední Evropa je pak druhou enklávou s jejich vyšší koncentrací (Maďarsko 600 tisíc, Slovensko 500 tisíc, Česká republika 300 tisíc – někdy uváděno též 350 tisíc). Vyšší počty jsou jich v Evropě ještě ve Španělsku (700 tisíc), Francii (310 tisíc), Německu (120 tisíc) a ve Velké Británii (100 tisíc). Ve všech ostatních evropských zemích jsou jich oficiálními zdroji uváděny pouze desítky tisíc. V každém případě je ale část tohoto etnika v neustálém pohybu – většinou za „lepšími“ podmínkami, což znesnadňuje přesnější určení jejich konkrétního počtu v daném regionu. Někteří z nich takto migrují sami, jiní podlehnou svodům „podnikatelů“, kteří se o jejich převozy rádi postarají (samozřejmě, že ne nezištně).
Jejich příchod po druhé světové válce k nám byl v řadě případů i důsledkem cíleného dosídlování našeho pohraničí po odsunu Němců. Podle jedné statistiky je jich tedy v současnosti v ČR cca 300 tisíc. Druhá pak říká, že k příslušnosti k etniku Rom se u nás hlásí oficiálně okolo 15-ti tisíc osob. Dosti významný rozpor. Pakliže bychom tedy připustili existenci etnika (či dokonce národnosti) Rom, zbývajících 285.000 by tedy měli být Cikáni. A jelikož je jich podstatně víc – je to 95 % proti 5 %, dovolte mi, abych je hodil do „jednoho pytle“ a přiklonil se spíše k tradičnímu historickému označení tohoto etnika, které přináleží onomu většinovému táboru – takže Cikáni. O tom, že v tom máme tak trochu zmatek, svědčí mj. i název jednoho z významných dramaticko-hudebních děl „Cikáni jdou do nebe“, nebo slova v jedné z písní Vlado Müllera „…ať jsi Cikán nebo Rom…“. Dovolím si ale pokročit ještě o kousek dál a přejít postupně od výrazu Cikán (s velkým „C“) k výrazu cikán (s malým “c“).
Ve svém úvodním textu tohoto „rasistického triptychu“ jsem zmínil některé nejzávažnější sociálně-patologické projevy současné společnosti. Šlo o kriminalitu, závislost na drogách a jejich šíření, agresivní chování některých fotbalových fanoušků a sociální nepřizpůsobivost určitých skupin obyvatelstva. Jistě k tomu můžeme přiřadit i gamblerství. Nikde jsem v tom prvním úvodním textu slova jako Rom, Cikán, nebo cikán zatím nepoužil. Takže se s tím pokusím vyrovnat nyní.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miroslav Krejča - profil