Rok 1989 většinu z nás zachránil od pomalé otravy. Kyselé deště, smog, znečištěné řeky a jako důsledek nahlodané zdraví obyvatel počínaje nejmenšími. Potvrdilo se, že když dáte občanovi trochu peněz, hned jde krajina revitalizovat snadněji. Koneckonců podívejme se dnes kolem sebe: ohřev vody sluníčkem není u nás už nic neobvyklého, výhody tepelných čerpadel zná každý a využití střech rodinných domků a obecních úřadů pro fotovoltaické panely, namísto zabírání úrodné půdy, také už nikoho nepřekvapí. Není potřeba miliard dolarů a svolávání  klimatologických konferencí, kdy účastníci  přiletí letadlem, z letiště do klimatizovaného hotelu turbodieselovým taxíkem a zanechají za sebou uhlíkovou stopu velkou jako  dinosauří tlapu.

Neznečišťuj, třiď, šetři! Není jazykolam, ale motto dneška. Problémem je, že neustále něco zlepšovat je stále obtížnější. Jak říkal major Terazky v Černých baronech:  „Na každú robotu je nám treba špecialistov,“ proto dnes už nikoho nepřekvapí úředník odboru životního prostředí, který chrlí nápady a radí firmě jak technicky vyřešit požadavek na snížení emisí.

Mnohdy ale vynález dostat do oběhu trvá velmi dlouho. Třeba jen vývoj elektromobilů, vynecháme-li Teslovy úspěšné pokusy z konce 19. st., trval s přestávkami mnoho let a teprve až poslední dobou je lze smysluplně využívat. U nás v Litoměřicích jich máme hned deset a nikomu zatím nedošly baterky a elektrovozy jezdí mnohem, mnohem levněji.  Já vím, můžete namítnout, že jezdí z části na elektřinu z uhelné elektrárny, ale uhlí je vlastně obnovitelný zdroj, stejně tak jako komponenty baterií…ale  v každém případě to nečoudí, je to tišší a levnější na spotřebu.