Dává tak vzpomenout např. na Lewisovy Rady zkušeného ďábla, kde mmj. radí Zmarchrob Tasemníkovi stran jeho „klienta“: ať je pyšný na svoji skromnost... Nebo na orwellovské: válka je mír... Chtělo by se jing-jangovsky dokončit: v každém životě je přítomen příslib smrti a v každé smrti je zárodek života... nebo tak nějak. Co ale samozřejmě oceňuji, že autor není škarohlíd, že se snaží v (pro něj, jako pro eurooptimistu) tmavých koutech najít paprsky světla. Jiná věc ale je, jak.

Hlavní štěpící linie

Pro rychlé celkové zhodnocení článku, ve kterém si autor pochvaluje úspěch „europesimistů“ coby „specifickou formu evropeizace a potvrzení tohoto trendu“, by se stačilo otázat, jak by autor asi interpretoval jasný neúspěch stran, o kterých je řeč. Jako (zatímní) neúspěch „evropeizace“ (ať už je tím míněno cokoli...)? Tak to asi těžko, viďte... Z nouze ctnost z toho čouhá jako sláma z bot. Ale byla by škoda to tak odbýt. Pozoru hodné jsou totiž i některé detaily.

Např. když se autor dostává k ochotě hájit „výdobytky“ – v tomto případě integrace – jako by zněla ozvěna nějakého utěšeného normalizačního výkřiku z Rudého práva... To je ale jen taková perlička, těmi se začínat nemá.

Když tedy autor tvrdí, že „...spor europesimismu a eurooptimismu bude v nadcházejících letech pravděpodobně představovat hlavní štěpící linii celoevropské (transnárodní) politiky“, uvědomuje si, že tohle není politický, ale v širším slova smyslu před-politický problém? Vždyť o politiku případně půjde, až bude „hlavní štěpící linie“ spočívat ve sporu o výši daní (např.). Ale taková politická diskuse se vede ve společenství, které se již shodlo, že se tak a tak ustaví a zůstane spolu, i když se část bude (v nějaké politické otázce) muset přizpůsobit části jiné (ať už pro absenci relevantního argumentu, neschopnost jej srozumitelně formulovat či z důvodů ryze kvantitativních...). Z toho plyne, že pokud má autor pravdu a právě tato otázka (tedy „spor europesimismu a eurooptimismu“) bude tou dominantní, je zaděláno na suspendování integračního projektu. Jistě je možné se snažit vylhat se z toho nějakým tím dialektickým chytráctvím – ale realita je nakonec vždy usvědčující...