Dává tak vzpomenout např. na Lewisovy Rady zkušeného ďábla, kde mmj. radí Zmarchrob Tasemníkovi stran jeho „klienta“: ať je pyšný na svoji skromnost... Nebo na orwellovské: válka je mír... Chtělo by se jing-jangovsky dokončit: v každém životě je přítomen příslib smrti a v každé smrti je zárodek života... nebo tak nějak. Co ale samozřejmě oceňuji, že autor není škarohlíd, že se snaží v (pro něj, jako pro eurooptimistu) tmavých koutech najít paprsky světla. Jiná věc ale je, jak.
Hlavní štěpící linie
Pro rychlé celkové zhodnocení článku, ve kterém si autor pochvaluje úspěch „europesimistů“ coby „specifickou formu evropeizace a potvrzení tohoto trendu“, by se stačilo otázat, jak by autor asi interpretoval jasný neúspěch stran, o kterých je řeč. Jako (zatímní) neúspěch „evropeizace“ (ať už je tím míněno cokoli...)? Tak to asi těžko, viďte... Z nouze ctnost z toho čouhá jako sláma z bot. Ale byla by škoda to tak odbýt. Pozoru hodné jsou totiž i některé detaily.
Např. když se autor dostává k ochotě hájit „výdobytky“ – v tomto případě integrace – jako by zněla ozvěna nějakého utěšeného normalizačního výkřiku z Rudého práva... To je ale jen taková perlička, těmi se začínat nemá.
Když tedy autor tvrdí, že „...spor europesimismu a eurooptimismu bude v nadcházejících letech pravděpodobně představovat hlavní štěpící linii celoevropské (transnárodní) politiky“, uvědomuje si, že tohle není politický, ale v širším slova smyslu před-politický problém? Vždyť o politiku případně půjde, až bude „hlavní štěpící linie“ spočívat ve sporu o výši daní (např.). Ale taková politická diskuse se vede ve společenství, které se již shodlo, že se tak a tak ustaví a zůstane spolu, i když se část bude (v nějaké politické otázce) muset přizpůsobit části jiné (ať už pro absenci relevantního argumentu, neschopnost jej srozumitelně formulovat či z důvodů ryze kvantitativních...). Z toho plyne, že pokud má autor pravdu a právě tato otázka (tedy „spor europesimismu a eurooptimismu“) bude tou dominantní, je zaděláno na suspendování integračního projektu. Jistě je možné se snažit vylhat se z toho nějakým tím dialektickým chytráctvím – ale realita je nakonec vždy usvědčující...
Znesamozřejmění, zn. užitečné
V podobné logice autor v samém závěru vítá „užitečné znesamozřejmění dosavadních výdobytků integračního procesu“... Představme si společenství s takovým politickým uspořádáním, kde do značné míry (do té, do které je to v nedokonalém světě s nedokonalými lidmi možné) vládne zákon. A pak přijde parta, která nebude stát o vládu zákona, ale o instalaci svého vůdce – tedy o vládu ne zákona, ale vůdcovy vůle. Budete takový jev vítat jako „užitečné znesamozřejmění dosavadních výdobytků právního státu“? Budete jásat, že všichni ti, kteří považovali vládu zákona za samozřejmou, se budou muset semknout a hájit ji? Je snad nemoc napadající tělo dobrá, protože se kvůli ní musí organismus mobilisovat? Odhlédněme nyní od toho, že každé jsoucno je nějak dobré (viz např. sv. Augustin: Vyznání... a ano, Bůh „proměňuje“ v dobro i naše lidská selhání...), ale znáte někoho, kdo si přeje onemocnět, někoho soudného, kdo touží po zpochybnění vlády zákona? Když autor uvádí, že „Bylo svým způsobem nezdravé a sebepoškozující, že proces integrace neměl žádnou občanům srozumitelnou alternativu. Europesimistická platforma takovou srozumitelnou alternativu nabízí, čímž se stává pátou kolonou eurooptimistů. Donutí část politických i společenských elit ke kritickému přehodnocování, odvážnější obhajobě a odhodlanějšímu prosazování předností integrace.“, vypadá to, že úspěch „europesimistických stran“ dobře zapadá do jeho představ... Celkově, opět: pokud má v tomto bodě autor pravdu, pak z toho plyne, že „integrační proces“, resp. jeho „dosavadní výdobytky“ jsou, přinejmenším, na zcela jiné – kvalitativně nižší – úrovni, než např. vláda zákona, a tedy pokud nastane konflikt těchto dvou hodnot, vláda zákona má mít přednost a integrační proces musí ustoupit. Klidně odhlížím od předchozích autorových úvah a posledně řečené podepisuji.
Souhlasil by ale s tímto závěrem autor – eurooptimista? Chci doufat, že ano... a tím by samozřejmě poněkud otupil hrot mé výtky: není-li totiž integrační proces tak zásadní, jako vláda zákona, má-li tedy legitimní alternativu, můžeme si spíše dovolit jásat nad tím, že je vystaven konkurenci – i s rizikem, že jej tato konkurence pozdrží, zastaví či dokonce zvrátí – tedy zahubí... eurooptimista by třeba mohl říct, v naději že to takhle klapne, „co tě nezabije, to tě posílí“. Vlastně by šlo o sympatický, sebevědomý a otevřený postoj, který konkurenci vítá coby stimul pro vlastní zlepšení. Je-li to tak, je to v podstatě skvělé! Pak už stačí jen učinit poslední krůček: přiznat legitimitu také alespoň některým representantům konkurence integračního procesu a přestat je paušálně častovat rasismem, xenofobií, fašismem... (pro pořádek: to není případ diskutovaného textu).
Ještě se ale vrátím k vládě zákona: já ji vnímám za natolik podstatnou hodnotu, že v mých očích žádnou legitimní alternativu nemá, tedy že každou případnou konkurenci vůči ní považuji za jasně horší... samozřejmě že jsou alternativy, které jsou „víc horší“ a ty, které jsou „horší o něco méně“, ale vždy horší. Proto nikdy nemůžu vítat konkurenci k vládě zákona (a nebojím se přitom, že by snad chřadla, neboť si žije v nepřirozeném skleníku... vždyť obcházet ji, přinejmenším klientelismem a korupcí, je příliš typickým chováním...). Nepřisuzuje ale autor podobnou superioritu integračnímu procesu? Pokud opravdu ne, můžeme jít dál...
Služba, zn. medvědí
Všimněte si, prosím, že s autorem nepolemizuji věcně – ani náznakem – o podstatě jeho sdělení. Co však považuji za zcela nepochybné, že jeho ideoví souputníci by jej měli zdvořile upozornit a požádat o zdrženlivější přístup, neboť bude-li jejich věc presentována a hájena takto, dočkají se leda výsměchu – a dalšího posilování „europesimistických“ stran... Ale, vlastně, počkejte, vždyť o to jim možná jde... když je to tak neklamný důkaz úspěchu integračního projektu... Tedy, nevím jak vy, ale já se v tom právě definitivně ztratil. A přitom to jde i jinak... I když výše zmíněnou nefér paušalisaci naleznete i v textu Anne Applebaum „Demokracie blízko sebevraždy“ (iHned.cz, 3.6.2014), při jeho čtení vám žádné bloudění rozhodně nehrozí.
Pár slov o podmínce nutné...
A nyní ještě poctivý logický rozbor – spíše už jen pro fajnšmekry... Autor má zjevně zmatek v tom, jak funguje nutná podmínka. Rozumím jeho intenci: chtěl by naznačit, že pokud nám tady dochází k úspěchu integračního projektu, pravděpodobně z něj vyplývá posilování reakčních tendencí (prosím, vnímejte slovo „reakční“ bez jakéhokoli hodnotícího zabarvení). Ano, to je fakt. Svými tvrzeními se však autor překlápí do zcela jiné posice: říká, že protože europesimisté uspěli, můžeme z toho usuzovat, že integrační projekt uspěl. Chyba. Když Publius Syrus říká „Konec utrácení neudělá nic jiného než nouze.“, zní to podobně, ale podobné to není. Byť jistě považuje konec utrácení za správný krok, ani náznakem nouzi nechválí. Nechává jen svými ústy promlouvat trpkou zkušenost.
Ale zpět k autorovi. Posilování reakčních tendencí je sice nutným důsledkem (nutnou podmínkou) úspěchu integračního projektu, ale to vůbec neznamená, že by z toho, že je nám dáno reakční posilování pozorovat, plynul integrační úspěch. To je však, jak jsem již zmínil, přesně to, co autor tvrdí. (Ještě jednou, nechť každý sám posoudí, zda autorovi něco nepodsouvám: „Současný euroskepticismus, který se šíří Evropou, je specifickou formou evropeizace a jeho relativní úspěch ve volbách do EP je potvrzením tohoto trendu.“.) Nikoli, úspěch europesimistů může, ale vůbec nemusí být důsledkem úspěchu integračního projektu.
Úspěch europesimistů může být stejně tak zapříčiněn značným množstvím zcela jiných důvodů, namátkou (bez ladu a skladu): tím, že dosavadní, řekněmě konvenční politické elity ignorují některé voličstvem palčivě pociťované problémy (např. potíže s nepřizpůsobivými / kulturně málo kompatibilními imigranty ve jménu multikulturalismu posíleného politickou korektností) a europesimisté se staví k dané otázce čelem (ať už jsou jimi nabízená řešení relevantní či nikoli); tím, že kremelská propaganda funguje stále spolehlivě, část západních voličů jí opět dopřává sluchu a europesimisté se tu více tu méně lísají k moskevskému vůdci; tím, že EU vykazuje protirodinné tendence, v řadách europesimistů se vyskytuje nemálo těch, kteří to vnímají jako zhoubné, a pro voliče je jejich posice věrohodná (věrohodnější než positě těch, kteří sice rodinu verbálně hájí, ale pak ji při první genderové zteči nechají na kadeřnicích...), atd. atp., výčet zdaleka nekončí.
Každopádně, jedno téma zajímavější než druhé, myslím si. Autor si pouze intelektuálně pohodlně vybral jeden z možných důvodů a ani s náznakem sdělení, proč zrovna ten, se zkrátka neobtěžoval. Těžko tedy jeho výběr vnímat jinak, než jako libovolný, ve stylu „přání otcem myšlenky“. Promarnil tak příležitost nad jednotlivými důvody se zamyslet – a nabídnout toto zamyšlení čtenářům. To vše přitom jen proto, že je logicky nekompetentní... a pak že nemá být povinná maturita z matematiky. Promiňte.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
