Poškrábaná gramofonová deska dala ostatně název jedné z metod asertivního chování. Také se níže hodlám opakovat – prostě proto, že jsem přesvědčen o pravdivosti argumentu a o tom, že naděje na jeho zaregistrování oponentní stranou stále žije.
Ve výzvě / petici „Vědci proti strachu a lhostejnosti“, kterou podepsalo již bezmála 900 českých vědců (stav k večeru 17.8.2015) se lze mimo jiné dočíst toto: „Jsme vědci a vědkyně, akademici a akademičky, výzkumní pracovníci, studenti a studentky vědeckých oborů, lidé, jejichž základní schopností i hodnotou by mělo být kritické myšlení, schopnost nazírat problémy nezaujatě, pracovat s informacemi, rozeznat fakta od hypotéz a nedopouštět se manipulací.“ A následně: „Všem, kdo v Evropě hledají útočiště, by mělo být zajištěno bezpečí a důstojné zacházení. Ti skutečně potřební musí být přijímáni a integrováni na základě individuálního a spravedlivého výběrového procesu, aniž by je předem diskvalifikovala jejich etnická či náboženská identita.“. Přitom první citát není součástí výzvy samotné, ale jde o první větu jakéhosi vysvětlujícího „předslovu“. Výzvě jako celku rozumím, zejména souzním s odporem vůči démonizaci imigrantů, sympatická je mi výzva k potlačení populismu (politiků) a senzacechtivosti (médií) a ke kritickému myšlení (veřejnosti). Jsem pro věcnou debatu, prostou hysterie a otevřenou vůči každé názorové posici, dokud není objektivně vyhodnocena jako mylná (a může to být, připouští, třeba zrovna ta moje...). V následujícím mi jde výhradně o citované pasáže (jak se záhy ukáže, vlastně zejména o tu druhou...).
Nuže, nejsem sice akademik, ale jsem výzkumný pracovník, člověk, matematik, jehož základní schopností i hodnotou by mělo být kritické myšlení, schopnost nazírat problémy nezaujatě, pracovat s informacemi, rozeznat fakta od hypotéz a nedopouštět se manipulací. Mělo by být. Nemyslím, že mé právo tvrdit, že také je, je o cokoli menší, než je právo těch, kteří podepsali zmíněnou petici a použili tatáž slova k legitimizaci presentovaných názorů. A jako takový shledávám ve druhé citaci hluboký (praktický) rozpor. Jak jsem již naznačil, budu se opakovat, ale co zbývá?
Ano, bylo by krásné, kdyby bylo možné všem, kdo v Evropě hledají útočiště, zajistit bezpečí a důstojné zacházení. Je však zjevné, že to možné není. Nechci se jakkoli vyvlékat z povinnosti toto tvrzení zdůvodnit, ale přesto to neučiním. Jednak se mi jeho pravdivost zdá zcela evidentní (potenciálně se jedná o miliony, dost možná desítky milionů lidí... aktuálně jich příchází „sotva“ pár set tisíc ročně...). A, hlavně, domnívám se, že „důkazní břemeno“ leží v tomto případě na „druhé straně“ – to ona by měla prokázat, že skutečně všem, kdo v Evropě hledají útočiště, to žádoucí zajistit lze. Je pěkné napsat, že by to tak mělo být a v tomto „gardu“ ideálního nároku bych i souhlasil. Co je to však platné, pokud je takový apel zcela nerealizovatelný, utopický? (Nikdo by neměl lhát! Každý by měl dostat podle svých potřeb!) Nadále – a dokud nebude prokázán opak – si tedy dovolím vycházet z toho, že všem ono žádoucí zajistit nelze. Ale nemusím být ani zdaleka tak striktní... K platnosti toho, co tvrdím, zcela stačí, pokud všem ono žádoucí nelze zajistit hned.
Z toho však plyne velmi pravděpodobná nutnost některé hledající tady a teď odmítnout; dát přednost jedněm před druhými. Pokud toto připustíme, pak samozřejmě musíme hledat kritéria, podle kterých jedny přijmeme a jiné odmítneme. Jsou, domnívám se, nejméně dvě: 1) kritérium průměrné schopnosti se přizpůsobit našim (tj. evropským) podmínkám. Průměrný příchozí z Ukrajiny je prostě mnohem způsobilejší k bezproblémovému začlenění do našeho společenství, než průměrný příchozí ze subsaharské Afriky. Opět, nechci se vyvlékat z povinnosti takové tvrzení prokazovat, ale jeví se mi jako zcela evidentní. Mohou existovat jedinci, u kterých je to opačně, tedy výjimky potvrzující pravidlo? Ano, samozřejmě mohou, o tom není sporu. To však nezbavuje naše (tj. evropské) instituce povinnosti být podstatně obezřetnější vůči imigraci ze subsaharské Afriky, než z Ukrajiny, jinými slovy, za jinak stejných podmínek upřednostnit Ukrajince. 2) Kritérium potřebnosti. Průměrný syrský či irácký křesťan je potřebnější, než průměrný syrský či irácký muslim. Zatímco průměrný syrský či irácký muslim má vždy někde v blízkosti své souvěrce, tamní křesťané mají jen nás – nepomůžeme-li jim my, nepomůže jim nikdo. Praxe přitom potvrzuje nejhorší obavy: pokud zůstatnou bez pomoci, značné množství jich zemře a to zejména proto, že vyznávají Krista (a, buďme fér, také proto, že bývají – resp. bývali – tou v průměru bohatší částí svých společností a útočníci měli také zálusk na jejich majetky... v tomto se jejich osud nápadně podobá tomu židovskému). Jsou to tady a teď ti nejpotřebnější z potřebných. On totiž, zdá se, jejich vrahům nikdo náležitě nevysvětlil, že nemají brát v potaz náboženskou identitu. A opět: existují výjimky, tj. konkrétní muslim potřebnější než konkrétní křesťan? No samozřejmě! To však nezbavuje naše (tj. evropské) instituce povinnosti být podstatně vstřícnější vůči křesťanům, jinými slovy za jinak stejných podmínek upřednostnit křesťana před muslimem.
Pokud si však sami zapovíme brát při přijímání žadatelů v potaz náboženskou popř. etnickou identitu, velmi mnoho objektivně méně adaptace schopných a méně potřebných muslimů a/nebo Afričanů zabere místo objektivně potřebnějším a adaptabilnějším syrským a iráckým křesťanům. Kromě toho, z druhé strany, syrské a irácké křesťany jistě nechtějí vyloučit ani signatáři petice. A pokud tedy některým nabídneme nový domov, ať již dočasný či trvalý, zajištění jejich bezpečí a důstojného zacházení bude tím náročnějším úkolem, čím větší počet muslimů necháme přijít zároveň s nimi...
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
