Kubalčík (KONS): Největší obavy

Kromě toho, navíc, kontext této poznámky by prý dal za pravdu ruským obavám, že systém neměl být namířen proti „darebáckým státům“, ale právě proti Rusku. Chce se říct: no a co? Je to smutná podívaná, že je diskutován takto nepodstatný aspekt, ale opět je zcela mimo debatu to pro nás hlavní: co by taková přítomnost součásti obrany USA v naší zemi znamenala pro nás samotné. A pro nás by to znamenalo, že bychom se stali podstatně platnějším a tedy důležitějším spojencem. Nejhorší obavou v rámci současného ukrajinského dění samozřejmě je, že se to vše přesune až k nám. Tedy onen mocenský nárok Kremlu a bezradné ne-čelení těmto nárokům ze strany Západu. Pobaltí, jak pravdivě konstatuje řada komentátorů, musí být jako na trní. Také bychom měli být. Udělali jsme hodně pro to, abychom nebyli v posici někoho, koho nelze obětovat. Jsme součástí Západu, ale díky naší – moskevské páté koloně nelze vyloučit, že při lámání chleba nějaký ten Obama usoudí, že oni vlastně k tomu Rusku patří a i nemálo z nich říká, že tam chtějí, tak proč si pálit prsty. A pak můžeme, sledujíce pozorně vysílání nějaké obdoby štvavé vysílačky, zase nějakou tu generaci čekat na nějakého toho Reagana.

Co se Ukrajiny týká, mohlo by se zdát, že její rozdělení je něco, na co můžeme přistoupit – vždyť etnické složení i hospodářská provázanost její východní části pro to mluví. Když však tento princip připustíme, proč bychom jej odmítali u pobaltských zemí, od kterých bychom podobně také mohli nechat „odloupnout“ celé kusy území. Ostatně, copak Hitler se se Sudety, které si „uloupl“ na základě příbuzné logiky, spokojil? Naopak je nezbytné rychle se upamatovat, s kým máme tu čest a reflektovat, že „Jednáme-li s Ruskem, nejhorší chybou je vždy naivita.“ (M. H. Thatcher). A tedy že vhodnou strategií je pro takový případ „Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující převaze nepřítele.“ (Winston S. Churchill)

Ochota Západu ustupovat Rusku je tedy něco, co se nás bytostně dotýká. Jsme-li nyní tak slabí, že nám nic jiného nezbývá a ustupovat musíme, pak první, co je nezbytné, je odstranit svoji slabost. Dokud se nám to nepodaří, neměli bychom se zabývat téměř ničím jiným. Musíme se zasadit o zásadní zvýšení výdajů na obranu, o diversifikaci našich energetických zdrojů, o to, aby Západ místo debat o kvótách, kolik dětí musí do jeslí a školek a kolik žen do manažerských posic, dbal o své přežití. Tyto debaty jsou pouze zdánlivě jen zbytečné – ony jsou i velmi škodlivé. Nejméně tím, že nás odvádějí od podstatného a ubírají nám čas a energii se tím vskutku důležitým náležitě zabývat. Předně ale škodí svým protirodinným zaměřením, čímž v budoucích, pohříchu nepočetných generacích oslabují lásku ke svobodě a tedy ochotu svobodu hájit (neboť rodina je statisticky zdaleka nejlepší továrnou na charakter a řečeno slovy Ronalda Reagana „Být ctnostný má velice praktický vztah k zachování svobody, konkrétně k její obraně. Aby lidé zůstali svobodní, musí být připraveni svou svobodu bránit. To znamená, že musí být připraveni svůj život riskovat při obraně svobody a nikdy se dobrovolně nesmířit s její ztrátou. Jinými slovy musí být odhodláni raději zemřít ve stoje, než žít na kolenou.“). Podobně škodí přemíra regulací, které na sebe jak v rámci EU, tak v rámci národních států uvalujeme. Podvazujeme své hospodářství, zadlužujeme se a tím podrýváme své obranné kapacity. Žádný kremelský vůdce se však z vysokých daní bohatě financovaného sociálního systému nezalekne.

Když Bohumil Doležal („Ukrajinská krize, střední Evropa, Česko (1)“, Neviditelný Pes, 12.3.2014) píše, že „Regionální krize přišla pro Českou republiku v tom nejnepříhodnějším okamžiku, v období, kdy česká společnost zabředla do hlubokého politického marasmu.“, je na místě se ptát, zda je takový souběh čistě náhodný. Západ ochotně (spolu)pracuje na svém oslabování již pěknou řádku let. Není náš vlastní chaos, naše situace ve které nemáme vládu s vůlí hájit náš bytostný národní zájem, kdy do výsledků volebních klání významně promlouvají peníze Lukoilu,... není to vše jen místním důsledkem zmíněného oslabování, stejně jako je anexe Krymu Moskvou jeho důsledkem geopolitickým? Tedy, jistě, slabost Západu je pro takovou akci podmínkou nutnou, nikoli postačující.

Současná kremelská agrese je prvořadě důsledkem snahy plukovníka KGB Putina obnovit SSSR (jehož zániku tak upřímně lituje...), což je třeba od nynějška chápat jako konstantu mezinárodních vztahů a bezpečnosti.

Každým papouškováním Putinových „argumentů“, např. o analogii Krymu s Kosovem (viz jeho proslov před poslanci Státní dumy z 18.3.2014), zatímco „Jen proto, že srbské ozbrojené síly utrpěly porážku v roce 1999 v Kosovu, se Srbové obrátili proti Miloševićovi, vyhodili ho z křesla, poslali do vězení a nakonec odeslali do Haagu.“ (M. H. Thatcher), se přibližujeme stavu, ve kterém budeme ruské tanky vítat, až nás konečně přijedou před tím prohnilým Západem zachránit. (Vždyť na Krymu – v porovnání s Kosovem – nikdo nikomu nezkřivil ani vlas na hlavě...) Rusko nastoupilo cestu návratu mezi přední velmoci a začíná otevřeně deklarovat své zájmy. Je to prý přirozené, „neměli bychom na to reagovat hystericky“, píše pan Weigl, dnes výkonný ředitel Institutu Václava Klause („Velmocenská politika, dnešní Rusko a Umění diplomacie“, iDnes.cz, 19.3.2014). Dobrá, tedy bez hysterie: jsme si jistí, že hranice Ruska, coby navrátivší se přední velmoci, leží na východ od Lanžhota? Nebo sama tato otázka je hysterická? Opět se s důvěrou obraťme k prozíravé premiérce: „Rusko tradičně považovalo své hranice za pohyblivé, nikoli pevné.“ (M. H. Thatcher) Je pěkné konstatovat něco jako očekávatelné a třeba i logické – a ano, v krocích kremelského vůdce jistá logika nesporně je – a něco jiného je vyvozovat z této očekávatelnosti a logiky správnost a nevyhnutelnost se podvolit, i kdyby to mělo znamenat naše vlastní zotročení. A kdyby zmíněné ruské velmocenské hranice ležely (zatím) u Čierne nad Tisou, má nás to snad uklidnit?

Možná odpůrcům hysterie nevadí, pokud se Moskvě podaří nás finlandisovat či dokonce opětovně plně začlenit jako gubernii do své říše, možná to někteří z nich dokonce uvítají. Možná. Nevím. Na toto podstatné téma nám vlastně nic nesdělují. Zato pan Weigl (v prohlášení Institutu VK „Obětí je nejen Ukrajina“, 4.3.2014) vyjadřuje jiné obavy: „Atmosféra konfrontace, ohrožení a strachu bude rychle zneužita k výraznému přitvrzování evropské unifikace a k urychlenému vytváření z centra řízeného evropského superstátu. To je proti našim národním zájmům, a proto i my jsme a budeme obětí dnešní situace na Ukrajině a toho, co ji vyvolalo.“ Připomíná mi to výrok Edvarda Beneše z roku 1937: „Raději Hitler než Habsburk!“ Co je ale zjevně pro pana Weigla rozhodující, abychom v každém případě zůstali důstojně klidní. V debatě, na co je třeba klást hlavní důraz, tedy zda na klid, byť by končil otroctvím, či na svobodu, byť by její obhajoba byla provázena nějakým tím projevem hysterie, bych odkázal na E. Burka: „Je lepší být v opovržení pro nepřiměřeně úzkostné představy než zajít na přemrštěně důvěřující jistotu.“ Konzervativci by měli souhlasit.

Dnes více než kdy jindy tedy můžeme opět ocenit nadčasovost konstatování baronky Thatcherové: „Svět nikdy nepřestal být nebezpečný; to jen Západ přestal být ostražitý.“ Změňme to.

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama