Divadlo je skutečně významným a specifickým prvkem v české kultuře, hrálo roli v obrození českého jazyka i v politickém vývoji země. V minulosti ovšem divadla fungovala téměř výhradně na podnikatelském základě. I po roce 1918 zůstával v platnosti Divadelní řád z roku 1850. Stanovil možnost divadlo provozovat po splnění určitých požadavků na základě udělené „divadelní koncese“. Kromě Národního (jediného státního) existovala divadla zemská, městská, ale převažovala soukromá. Po válce komunisté koncese a produkční licence zrušili a provoz převedli pod závodní rady. V roce 1948 byla divadla znárodněna zákonem 32/1948 Sb., a to s cílem odstranit sféru soukromníků, která údajně žila z divadla na úkor jeho funkce. Tak vznikl státní monopol s posláním přispívat k socialistické výchově občanů.

Po roce 1989 sice sami divadelníci usilovali o odstátnění, nicméně zůstávala otázka financování. Na otázku, kdo by měl divadla platit, divadelníci odpovídali, že stát přece musí umění podporovat. V 90. letech začalo postupné přesouvání odpovědnosti za financování ze státu na samosprávné celky. V roce 2002 bylo prakticky dokončeno definitivní přesunutí odpovědnosti na územní samosprávu. Dnes tedy existuje státní sektor (zřizuje MŠ, MK), kraje, obce, města, dále neziskový sektor (o.p.s.) a komerční sektor, čili právnické osoby, s.r.o., případně akciové společnosti. Většina divadel byla ale předána obcím a městům jako příspěvkové organizace. Toto řešení není ideální a vykazuje řadu neduhů. Je to nezdravá závislost na příspěvcích, komplikace s vícezdrojovým financováním, obtížný přenos financí z kapitoly do kapitoly, vracení prostředků v případě zvýšení soběstačnosti, které vede k neekonomickému chování (utrácení peněz ke konci roku), tabulkové platy, provázanost kulturní instituce s aktuálním vedením obce apod.