První světová válka (na počest jejího konce se právě Den veteránů slaví) stála deset milionů životů na bojištích, druhá minimálně dva a půl krát víc. Mnohonásobek se jich zúčastnil nebo zemřel jejich důsledky. U nás žije pět stovek pamětníků. Máme nové veterány, kterých se od začátku 90. let ve válkách vystřídalo na 15 000.

Den veteránů není o padlých, ale o těch, kteří měli to štěstí a přežili. Veteráni však viděli stejné věci jako ti, kteří se už domů nevrátili. Cítím se zahanben, když dnes někdo z nejrůznějších pohnutek paušalizuje roli vojáků jako něco, co má víc společného s rizikovým zaměstnáním, než je pravá podstata válčení.

Samozřejmě by bylo skvělé, kdyby uniformy mohli po celém světě nosit pouze hasiči nebo záchranáři. Ale taková doba není a pravděpodobně jen tak nenastane. Všichni, kteří dnes silácky volají po nutnosti mít zajištěné bezpečí tam, kudy probíhá státní hranice, by si měli uvědomit, že o tom, zda metr od nich se zítra něco odehraje nebo ne, se rozhoduje právě teď mnoho a mnoho kilometrů daleko.