Společnost spravedlivou v získávání vzdělání i zaměstnání, spravedlivou v poskytování léčebné péče, v zajištění důstojného stáří. Prostě ve všem, co se týká života člověka.

Uvědomil jsem si, že poslední dobou se tak nějak vytratilo slovo „spravedlnost“ s malým „s“. Nevím proč, třeba je to jen subjektivní pocit. Všiml jsem si, že tohle slovo bylo v komunikaci jaksi upozaděno. Lidé už nepociťují křivdy? Nepociťují nespravedlnost? Nevím. Cítí se spokojeně? Určitě ne. Nespokojenost lidí však pomalu, ale jistě narůstá. A když si přečtete několik článků z evropského tisku, dojde vám, že nespokojenost není jen specificky českým problémem. Postupně začíná mít celoevropský charakter. A vždy jde jen o tu pověstnou kapku, díky které ta nespokojenost přeteče.

Týká se proto v celém rozsahu i naší politické scény. Nespokojenost postupně přerůstá v rozhořčení. Nejde o počet občasných demonstrací ani demonstrantů. Demonstrace, které proběhly na podzim, bychom však neměli přecházet bagatelizací zatím relativně malé účasti. Je dobré si začít všímat výrazných společných prvků těchto vystoupení. Jednoznačně dominuje nesouhlas s úlohou, postoji a prací všech politických stran bez rozdílu. Totéž platí o politicích jako takových. Je zajímavé, že média, která už řadu let soustavně dehonestují politiky a důsledně generalizují každé jednotlivé selhání jako nedílnou součást celého systému, jsou z hlediska demonstrujících co do nedůvěryhodnosti hned na druhém místě za politiky.