Podobné projevy velké želvičky Julie vůči uzdravenému „prckovi“ Báře však mohou být při vzájemném velikostním a váhovém nepoměru víc než problematické. Takže velká želvička putuje do svého terária a je klid. Napadá mě, kde je spravedlnost. Jedna želvička bez problémů roste a druhá se dva roky pere s nemocí. Připadá mi to jako „želví nespravedlnost, želví křivda“, a želvičce Báře taky.

Nic totiž člověka a zjevně i želvičku nepopouzí víc, než pocit křivdy. Nic mu neubírá naději víc, než nevíra ve spravedlnost. Nejedná se jenom o spravedlivý soudní proces. Jedná se o spravedlivou společnost vůbec, a to jak k lidem, tak i k želvičkám. Společnost spravedlivou v získávání vzdělání i zaměstnání, spravedlivou v poskytování léčebné péče, v zajištění důstojného stáří. Prostě ve všem, co se týká života člověka i želvičky.

Pohled na želvičky uklidňuje. Jak na ně koukám, uvědomil jsem si, že poslední dobou se tak nějak vytratilo slovo „spravedlnost“ s malým „s“. Nevím proč, třeba je to jen subjektivní pocit. Všiml jsem si, že tohle slovo bylo v komunikaci jaksi upozaděno. Lidé už nepociťují křivdy? Nepociťují nespravedlnost? Nevím. Cítí se spokojeně? Určitě ne. Nespokojenost lidí však pomalu, ale jistě narůstá. A když si přečtete několik článků z evropského tisku, dojde vám, že nespokojenost není jen specificky českým problémem. Postupně začíná mít celoevropský charakter. A vždy jde jen o tu pověstnou kapku, díky které ta nespokojenost přeteče.