Zvláštní byla jen titulatura: JUDr.CSc., pak jméno a příjmení. Patrně ne náhodou, protože totéž se objevilo jak na obálce, tak v oslovení v dopise. Připusťme, že dopis psala nějaká pomocná síla, která si zatím teprve doplňuje svou kvalifikaci.
Odradil vás pořad s Babišem a dětmi od volby lídra ANO?Anketa
Televize a rozhlas uvádí akademické tituly téměř výhradně jen u lékařů. Ostatní akademické tituly potom tak výjimečně, že to spíše budí dojem ironické nadsázky. Zdá se, že lékař u těchto moderátorů zatím přece jen budí respekt. Jinak vzdělání patrně žádný velký význam nemá.
Málokdy se setkáte na úřadech, při běžném společenském styku nebo při jakémkoli pracovním jednání s oslovením pane doktore, paní doktorko. Výjimkou jsou opět zdravotnická zařízení, kde se pacient necítí pánem a kde má patrně pocit, že se musí zalíbit a zalichotit, protože je v příliš závislém postavení. V lékárnách už ovšem jenom distingovaní straší pánové oslovují prodavačku paní magistro. Ostatní už zřejmě netuší, že podmínkou pro práci v lékárně není postačující kvalifikace vyučené prodavačky, ale dosažení titulu magistry farmacie, případně doktorky přírodních věd.
Jako by v nás přežívala minulá doba, která se domnívala, že akademické tituly jsou porušením rovnosti mezi lidmi. Tehdy se s tím společnost neztotožnila a postupně se stalo neužívání akademických titulů pouze vnitrostranickou záležitostí. Všude jinde se běžně užívaly. Příklad této absurdity mají někteří z nás ještě v paměti: Gustáv Husák, generální tajemník ÚV KSČ, JUDr. Gustáv Husák, prezident ČSSR.
Symptomatické pro současnou dobu je téměř samozřejmé používání šlechtických titulů (především mezi snoby), přestože současní nositelé se o ně zasloužili pouze zděděním, a přestože jako projev nedemokratické nerovnosti byly zrušeny a jejich používání zákonem zakázáno hned v počátcích vzniku Československé republiky. Tedy nikoli komunistickým režimem, ale dokonce ještě několik let před vznikem komunistické strany!
Když už jsem se zmínil o tzv. první republice, rád bych připomněl ještě jednu zdánlivě okrajovou záležitost, která proběhla téměř bez povšimnutí. Vysokoškolské profesory tehdy (a vlastně zcela donedávna) jmenoval prezident republiky. Ne snad proto, že by prezident Masaryk byl jediným neomylným arbitrem, který mohl posoudit předpoklady uchazeče. Ne. Opravdu ne. Důvodem bylo, aby se těmto pedagogickým a vědeckým pracovníkům dostalo společenské prestiže, společenského respektu.
Pokus přehrát tuto pravomoc na ministra školství lze těžko považovat za krok, který má klást důraz na odbornost ministra, protože to vlastně přísluší do jeho působnosti. Nejde jenom o to, že ministři se mění daleko častěji než prezidenti, ale zejména o odpovědnost prezidenta vůči občanům, což je nepochybně znakem přímé volby prezidenta. Tudíž odpovědnost vůči společnosti. Přímou a tedy nezastupitelnou.
Zbývá dodat jednou poznámku. Kdysi jsme byli pyšní, že jsme považováni za jeden z nejvzdělanějších národů světa. Obávám se, aby tento se tento titul nestal také jen pouhým přežitkem minulosti. Postupný pokles prestiže vzdělání tomu dost nasvědčuje.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
