Ty šťastnější příběhy mají společné a jednoduché jmenovatele. Těmi jsou totiž pomoc, naděje a radost. Zdá se nám, že v běžném životě je to snadné, máme je a podvědomě jich využíváme a ony fungují. Provázejí nás životem a jsou nepostradatelné. Naprogramují nás totiž automaticky tak, jak si momentálně přejeme a chceme. V životě však přicházejí i situace, kdy tyto devizy, jakoby se postupně vytrácejí, někdy se zdá, že jsou již v nedohlednu. A pak přichází na řadu otázka, co bude dál?

Příběh za oponou začal před 19 lety, kdy emigroval do ciziny, kde prožil většinu života. Měl manželku a tři dcery. S přibývajícími roky si přál vrátit se ke svým kořenům, povedlo se. Přijel zpátky do České republiky. Ještě několik let žil aktivním životem. Po překročení 80. roku začal zjišťovat, že na některé běžné denní činnosti nestačí. Uvědomoval si, že mu vše dlouho trvá. Měl úraz, upadl a ocitl se v nemocnici, kde pobyl delší dobu a ani po rehabilitaci se úplně nezotavil. Jeho přítelkyně, která s ním nebydlela, mu našla kontakt na pečovatelskou službu. Neznal ji, zkusil to a zavolal. Domluvil si dovážení obědů za pomoci pečovatelské služby, aby měl vařené jídlo každý den. Sám si totiž nikdy nevařil, neuměl to, do restaurace by sám nedošel, přítelkyně mu občas jídlo donesla, ale to nestačilo. Postěžoval si, že tak málo nevážil snad nikdy a byl rád, že si může vybrat obědy z nabídky jídelníčku. A posléze následovala další pomoc pečovatelské služby běžný úklid. Svěřil se, že přítelkyně mu občas uklidí, sám toho moc nezvládne, někdy mu něco upadne a rozhodně není schopen si vytřít ani vyluxovat, když chodí o holi i doma. Návštěvy pečovatelek byly sjednány na odpolední hodiny, do domácnosti docházely pečovatelky Eliška a Ludmila. Klient si na jejich pomoc zvykl, byl rád, že za ním každý den přijdou, poklidí, popovídají si s ním a hlavně umí naslouchat. Po čase si přál, aby s ním pečovatelka byla i delší dobu a proto si službu rozšířil i o takzvaný dohled. Znamenalo to pro něj hodně, přítomnost, komunikace a sdílení pečovatelky, která má zájem o jeho vyprávění o nelehkém životě, o dcerách a i o jiných záležitostech. Příbuzní žili daleko, nenavštěvovali ho, jen si telefonovali. O víkendech ho navštěvovala přítelkyně, pro kterou byla poskytovaná pomoc " spásou ", jak sama říkala. Po nějakém čase zesílil, počasí se vylepšilo, bylo jaro a začal chodit ven na procházky v doprovodu pečovatelek. Dal si úkol, dojít si koupit noviny. Povedlo se. Vždy se těšil, pěkně se oblékl a upravil, zase mu na tom záleželo. Dělalo mu dobře, že ho doprovází někdy paní Eliška, jindy paní Ludmila. Po zavedení služby doprovod vozidlem Taxíkem Maxíkem jezdil na kontroly k lékařům a vyřizoval si další záležitostí v doprovodu přítelkyně nebo pečovatelek. Začal zase žít, jak sám říkal, rozhodně není opuštěný, má známé lidi okolo sebe, je zase šťastný, má radost, má plány a hlavně velkou chuť do života.