Když jsem na začátku března veřejně odmítl metodu, jakou se v Česku z popudu úřadu vlády a MŠMT provádí etnické sčítání Romů, předpokládal jsem, že tím spustím společenskou diskuzi, nakolik je podobný způsob v 21. století lidsky únosný jak pro majoritu, tak pro samotné Romy. Následný ohlas ukázal, že rozlišování lidí pouze na základě vnějších znaků (vzhledu), projevů a dojmů, které si navíc o menšině subjektivně vytváří a generačně předává majoritní část populace, je trnem v oku mnohých.
Jsem přesvědčen, že je na místě zcela změnit dosavadní přístup v sociální politice státu a založit ji nikoli na etnickém principu (jsi tím, jak vypadáš, jaký vytváříš dojem), ale na konceptu sociálního vyloučení (jsi tím, kdo nemá rovné šance). To přitom vůbec neznamená, že nemáme souběžně podporovat práva menšin, usilovat o jejich sebeuvědomění, napomáhat kulturní rozmanitosti a upevňovat všeobecnou společenskou toleranci. Naopak. Snadněji toho ale lze dosáhnout právě sociálním, nikoli však etnickým začleňováním (podrobnější analýza v příloze).
V čem vlastně etnické sčítání selhává a v čem je naopak objektivně vhodnější koncept sociálního vyloučení, resp. nástroje pro začleňování?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV