Cesta premiérů do Kyjeva: včera se do ostřelovaného Kyjeva vydali premiéři Česka, Polska a Slovinska. Pro řadu světových politiků a médií neuvěřitelná věc.  Už si totiž zvykli na to, že politika je o moci, ukojení vlastního ega a ekonomických i jiných výhodách. Dávno zapomněli, že když jde do tuhého, musí být připraveni dát na misku vah mnohem více, třeba i svůj život. To zjevně většina z nich připravena není. Z toho se potom rekrutují zrady vlastního národa, snahy zachránit si vlastní kůži, kolaborace s okupanty, ohnutí páteře, třeba podepsáním pendrekového zákona, a dokonce i násilí na vlastních lidech. Vším tímhle jsme si v roce 68 a poté prošli. Ne tak politici západní Evropy, z nichž mnozí se ještě s novou realitou světa ani po dvaceti dnech od přepadení Ukrajiny Rusáky nesmířili. Jiní, poté, co premiéři cestu přežili bez úhony, litují, jestli někoho zklamali tím, že nejeli na Ukrajinu (slovenský premiér Heger). Ti by pro vlastní PR měli raději mlčet , protože čas už nevrátí a lepší je doufat, že voliči zapomenou. A potom jsou tady lidé, co dodnes nechápou, že naděje, řešení, směry politiky jsou často udávány jedním gestem, jednou větou, silným prohlášením (Vašáryová). Politika je v dobách krizí, válek, tragédií výrazně  o symbolech, nikoli "pouze" o věcných řešeních. Věcně politici do Kyjeva jezdit nemuseli. Mohli komunikovat formou videokonference, mohli poslat kurýry, poradce... Jenže oni řekli NE!  To dělají všichni ostatní, pan Zelenský, jeho tým, ukrajinští politici, obránci, prostě všichni Ukrajinci  mají pro nás vyšší hodnotu, než komunikaci přes obrazovky.  Proto jeli a dobře udělali.