"Nu což, tak si zastřílíme": takto si nechali slyšet někteří Rusové, kteří budou mobilizováni. Zjevně netuší, o čem vůbec válka je. Možná dokonce ani netuší, o čem je armáda. Nejsem ani náhodou pacifista, protože jsou situace, kdy by každý slušný člověk měl překonat strach a jít bránit své blízké, svoje město, nebo svoji zemi. Přesto jsem se po absolvování ročního pobytu u armády divil lidem, kteří se v civilu oblékali do kopřiváků či maskáčů a dělalo jim to dobře. Říkal jsem si, že jsou to ve své většině asi držitelé modrých knížek.  Válku jsem nezažil, ale něco o ní tuším. Jezdil jsem s frekventanty vojenských kurzů (budoucími lampasáky) na ostré střelby, na házení obranných i útočných granátů. A to jsou dnes již jen ty nejmírnější prostředky, se kterými se aktivovaní záložáci - Rusáci - na Ukrajině setkají. Na začátku 1. světové války také lidé řvali nadšením, zpěv a vojenské kapely provázely odvedence na frontu. Vlaky s mrtvolami a mrzáky už nikdo nadšeně nevítal, naopak statisíce jejich blízkých se propadaly do beznaděje a smutku. A ti co náhodou přežili a fyzicky nezasažení se vrátili domů? Už se nevrátili stejní synové, nebo otcové, vrátili se jiní lidé. Pokud viděli válečná jatka na vlastní oči, s těmito obrazy zřejmě i o desítky roků později umírali. Ne každý je schopen se s děsivými scénami vyrovnat a není úplně pravda, že čas i nejhorší rány zahojí. A potom je tady i samota  a ztráta budoucnosti těch, kterým se blízcí nevrátili. Svět okolo vás, jeho mládí se raduje, jen vy přežíváte ve svojí samotě. Tak se věci mají a apeloval bych na všechny Rusy, aby si nejezdili na frontu zastřílet. Mozek vašeho vůdce je chorý, on si svůj život užil, takže už toho tolik neztratí. Neobětujte tomu vrahovi ani hodinu svého života.