Tyto pohledávky byly odkoupeny „bez mrknutí oka“ za 100 % bez jakékoli ztráty pro tyto fondy a veškerá rizika a ztráty za ně byly převedeny na evropské daňové poplatníky. Byla to tatáž EU, EK (i když třeba v jiném personálním složení), ECB, ale i Evropská rada, které buď přivíraly oči, nebo přímo asistovaly při švindlování a zkreslování řeckého účetnictví v dobách, kdy především německé a francouzské banky, investiční fondy a instituce skupovaly bez ohledu na rizika, která mohou nastat.

Tytéž EU, EK, ECB, ER se dnes zaklínají odpovědností k evropským daňovým poplatníkům, na ty však měly myslet hlavně tehdy, když tyto operace činily. Proto dnes patrně většinu peněz vůbec Řekové neuvidí. Myslím, že pozornosti by nemělo ujít totální selhání evropské i naší sociální demokracie v souvislosti s „řeckou krizí“. Sociální demokraté se vůbec ani nepokusili využít situace k tomu, aby v EU alespoň částečně vrátili ohled k sociálním otázkám, k záchraně posledních zbytků sociálního státu a k omezení neoliberálních konceptů (privatizace, deregulace, snižování daní).

Přitom právě příklad Řecka ukázal jasně, že drakonická úsporná a „přiškrcující“ léčba nejenže nepřináší výsledky, ale situaci naopak zhoršuje a činí ji neřešitelnou. Je přece komické, když MMF musí evropské politiky, kteří mají plná ústa solidarity a sociální soudržnosti, upozorňovat, že takhle to v Řecku dál nejde, nikam to nevede a je třeba politiku změnit. Mám za to, že pochopitelně MMF nemá obavy o řecký lid, ale bojí se o jižní křídlo NATO, ale i tak je to pro mě úsměvné. Naopak sociální demokracie se profiluje jako poslušný obhájce zájmů finančních skupin a kruhů. Děs a hrůza se objevily v očích „demokratických“ politiků v souvislosti s řeckým referendem.