Předně, jeden den má 24 hodin. Jako den se označuje doba jednoho otočení planety Země kolem své osy; je to tedy jev astronomický a na téhle planetě se s tím prostě musíme smířit. Vlastní dělení dne je záležitost arbitrární, umělá. A týden, “tržní den opakovaný v týž den” o sedmi dnech je výtvor astrologie, který byl doslova vepsán do kamene; z vývojového oddělení v Babylónu ho do Evropy přenesly římské legie v 4. století.

Každému dni v týdnu bylo ve starověku přiřazeno Slunce, Měsíc a tehdy pět známých planet, respektive jejich božstev - tedy Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Protože v době okolo té nešťastné události se Spasitelem byl v kalendářích tak trochu bordel (roky se tehdy počítaly podle vlády panovníků), svět ochotně přejímal standardizaci zhruba odpovídající měsíčnímu cyklu. Být tehdy známo více planet, svět by dnes vypadal jinak.

Kam směřuji: jestliže chceme v sekulární společnosti 21. století dosáhnout work-life balance a snížit zátěž jednotlivce i planety, měli bychom se v prvé řadě zamyslet nad závazky náboženských rituálů, které bezmyšlenkovitě vláčíme na zádech - a které jsou navíc mladší a pružnější, než si často myslíme. Stačí, že každý rok obětujeme zlato, aby se k nám vrátilo Slunce (a s ním Ježíšek); nemusíme pravidelně stát kolony na oslavu bohyně plodnosti Freyji (Friday) a po-nedělí opět troubením slavit den Měsíce (Monday).