O chování lidí a věcí se nejvíc dozvíme, když se věci vymknou zažitému pořádku. Teprve, když přestaneme systém hladit po kožíšku, ukáže se v pravém světle.

Když mne zhruba před deseti dny oslovil rodič jednoho z žáků základní školy v naší městské části, a stěžoval si mi jako místnímu zastupiteli na to, co považoval za nepřípustnou indoktrinaci jeho dítěte ze strany školy, očekával jsem, že jde o událost, která přinejmenším prověří, jakým způsobem se systém v takových situacích chová. Stalo se. Výsledek?

Než se k němu dostanu, popíšu velmi stručně, oč vlastně šlo. Základní školu měla navštívit pětice anglicky hovořících cizinců z několika zemí, včetně islámských. Otevřeným cílem programu je propagace hodnot multikulturality, jde o akci pořádanou neziskovou organizací AIESEC. Dotčený rodič je názoru, který s ním v zásadě sdílím, že multikulturalismus je partikulární politický názor, a výuka se tudíž už proto mění v indoktrinaci. A co je ještě důležitější, multikulturalismus je především lživý, protože zastírá skutečné problémy, jaké soužití různých kultur v jednom prostoru přináší. Učí děti bludy a jemu i mně to zkrátka vadí.

Jenže se rychle ukázalo, že o tohle tu nakonec jde ze všeho nejmíň. Výsledkem je poznání, že nad všemi ideologickými spory ční problém mnohem větší – a to je patologické chování celého systému.