Jde o uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939 poté, co se z pohřbu Jana Opletala o dva dny dříve stalo shromáždění tisíců studentů a protinacistická demonstrace. Přes 1200 studentů bylo v reakci na tento studentský odpor posláno do koncentračních táborů, dalších 9 studentů a organizátorů protestů bylo popraveno.

Události 17. listopadu a dnů následujících tak, jak si je ještě živě pamatuje moje generace, měly naštěstí méně drastický průběh a hlavně výsledek. Brutální zásah příslušníků Veřejné bezpečnosti ve spolupráci s červenými barety proti poklidně demonstrujícím studentům na Národní třídě odstartoval tzv. sametovou revoluci, kde už díky bohu nepadaly rány, ale komunistický režim.

Ne, nebudu vám dnes v tomto vzpomínkovém článku psát o tom, jak jsem schytal pěkných pár ran v postranní uličce při útěku z prostoru uzavřeného policejními kordóny. Na Národní třídě jsem 17. listopadu 1989 nebyl a nemohu tedy tuto vzpomínku barvitě vylíčit tak, jak to každoročně dělá tolik lidí, že by se „na Národku" snad ani nevešli. Já jsem sice o plánované demonstraci věděl, ale ten den jsem vezl těhotnou manželku k rodičům mimo Prahu, tedy jsem v hlavním městě vůbec nebyl. Měl jsem ale za sebou v té době několik demonstrací, té první jsem se účastnil 28. října 1988, účasten jsem byl také známé demonstrace 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí.

V roce 1989 jsem se do demonstrací zapojil 20. listopadu. Od toho dne jsem byl denně na Václavském náměstí a byl hrdý a nadšený z toho, co se kolem nás dělo. Jelikož jsem tehdy působil v podniku Chemapol, spoluorganizoval jsem zde stávku zaměstnanců, což byl oříšek vzhledem k tomu, že se jednalo o podnik prolezlý příslušníky STB.

Z dnešního pohledu se tyto události jeví jako něco těžko uvěřitelného. Myslím, že dnešní generace mladých lidí, kteří v té době buď nebyli ještě na světě, nebo ho plně nevnímali, už není schopna listopad 89 plně pochopit. A tedy i plně docenit jeho význam. Pozor, vůbec to ale nemyslím tím zaběhnutým stylem, který používá starší generace vůči té mladší, tedy ve smyslu „vy si ničeho nevážíte, nic neumíte docenit, jste úplně jiní, horší...". Nemám tyto generační postoje rád. Naopak, chápu, že si mladá generace tyto 25 let staré události nedokáže představit a možná je ani docenit. A dokonce si myslím, že je to v určitém směru dobře.