Paní předsedající, dámy a pánové, zaštiťovat se občanem, právem pacienta, nemocného, že si sám vybere, je velice, velice krásné, ale velice, velice ošemetné. Ten pacient se dostane do područí nabídky lékaře. Nejsem odborník, abych věděl, jestli ten kloub je o trošku lepší než tamten druhý, jestli ten mi umožňuje hrát fotbal devět minut a nebo devadesát minut. Já nevím, jestli čočka je o něco trošičku lepší a uvidím o pět metrů dál, nebo o deset metrů dál. To rozhodne lékař. A nebo výrobce tohoto materiálu, který bude s lékařem mít smlouvu a bude mu dodávat tyto výrobky, bude ho přeplácet, bude to fungovat stejně jako ve farmacii, když chodí obchodníci, a to je už obor, kterému rozumím, jak se nabízí zboží, aby byl větší odbyt, aby se smlouvy lépe sjednávaly, aby byly větší provize. O to tady v tomto případě jde. Čili pacient je pouze konečný spotřebitel, ale já nevěřím a nemám záruku v to, že ta nabídka, která mu bude nabídnuta, bude odpovídající jeho potřebám a nebo potřebám těch výrobců a těch, co nabízí tyto pomůcky. A to je ten základní rozdíl, který bude pro pacienty v tomto podstatný. Děkuji.