Nemá smysl vypočítávat při této příležitosti zásluhy obou prezidentů o stát, který ztělesňovali. Podstatná je jiná souvislost: nakolik se vlastnosti lidského typu, ztělesněného Benešem, promítaly či promítly do jeho podoby a rázu. Víme-li, že tato nejvýchodnější západoevropská demokracie, obětovaná a zrazená svými spojenci Hitlerovi, nebyla prosta stínů a znaků, které ji přibližovaly autoritativním a totalitním režimům v této části Evropy, jsou to právě tyto hledané přesahy, které ji spolehlivě odlišují a posouvají ven z přirozeného geografického prostředí, jehož byla do r. 1918 součástí.
Víme – a můžeme spolehlivě doložit –, že Hrad i Černín byly systematicky budovány jako důležitá, převážně levicová kulturní centra mezinárodního dosahu, doceníme ještě více nadčasový význam prvorepublikového Československa. V tomto prostředí již r. 1924, pouhá 3 léta po vzniku této proslulé organizace ve Velké Británii, byla založena československá pobočka Penklubu. Beneš toto založení nejen podnítil, ale stal se i jejím členem. Kolem Hradu vznikla – a TGM i EB podporovala – celá řada pozoruhodných občanských sdružení, vztahující se jednak k legionářům, jednak k učitelstvu všech školských stupňů, jednak – to bylo zvláště důležité – k mezinárodně krajansky a slovansky rozvětvené Československé obci sokolské. Neomezovala se jen na ně, ale vztahovala se i ke všem třem socialistickým stranám a jejich organizačním komplexům, jejichž prostřednictvím významně vstupovala i do prostředí české a slovenské německé národnostní menšiny. Zřejmě zcela zmapovány a náležitě doceněny nejsou ani Benešovy vazby k rychle vznikajícím globálním organizacím evropského a světového lidstva meziválečného období.
Stejně záslužné byly i jejich hospodářské snahy. Platilo to jednak pro vyrovnávání hospodářských vah, zejména pro až neúnosnou hospodářskou vazbu na Německo, prostředkující obnovené německé hegemoniální snahy ve středoevropském prostoru. Nedoceněnou zůstává i Masarykova a Benešova koncepce vztahů k Rusku z počátku dvacátých let, na jedné straně respektující vnitřní ruskou situaci, na straně druhé účinně čelící leninským a stalinským pokusům o infiltraci do československého prostředí. V plném rozsahu mohla být uplatněna až v polovině třicátých let jako další rozměr daleko vidoucího prognosticky založeného konceptu kolektivní bezpečnosti navazujícího na někdejší washingtonské snahy exilových reprezentací o vytvoření Středoevropské demokratické federace na sklonku první světové války. Nikoliv náhodou právě v první Československé republice byla rozvinuta praxe i teorie lidských práv; také díky tomu se stala i centrem tří důležitých převážně demokratických exilů: ruského (od počátku dvacátých let), německého (od r. 1933) a rakouského (od února 1934). Souhrn zkušeností z tohoto dlouholetého, i když ne vždy idylického soužití je potenciálem, na který polistopadové Česko doposud nebylo s to adekvátně navázat zejména v mezinárodním a mezistátním měřítku.
Píši-li v této části eseje o dvojici Masaryk-Beneš, není to v žádném případě náhoda právě tak, když jsem pro označení jejich lidského vztahu nepoužil slovo přátelství, ale mnohem silnější výraz blíženectví. Jestliže Masaryk črtal velká teoretická plátna, Beneš se věnoval jejich domýšlení a dotváření v praxi. Od let 1933-1935 však malý muž z Kožlan postupně přebírá otěže od svého o generace staršího otcovského druha a začíná formovat – a formulovat – vlastní vklad do tvorby obnovené české a československé státnosti. Plně to platí pro koncepci obrany země, jejíž životní potřebnost mnohonásobný předseda Valného shromáždění Společnosti národů poprvé zmínil ještě před Hitlerovým nástupem r. 1932. V tomtéž roce, kdy uzavírají svou činnost vůči hospodářské krizi bezradné staroliberálně zaměřené Udržalovy vlády, nastupuje éra koaličních vlád Malypetrových a posléze Hodžových (Milan Hodža byl vůbec prvním Slovákem v premiérském československém křesle.) A s nimi systematické prosazování léčby chorého národního hospodářství Prahy pomocí tehdy vyzrávajících keynesiánských myšlenek a konceptů. Odborné zázemí socialistických stran a špičky dobového inovativního podnikání soustředěné zejména kolem Baťovy firmy, začínají formulovat novou hospodářskou strategii masívních reforem, které, promítnuty v praktickém konceptu, nacházejí svou historickou podobu např. v dnes zcela zapomenuté průkopnické knize Jana Antonína Bati Budujeme stát pro 40 milionů. Tyto podněty čerpají inspiraci z Rooseveltova New Dealu, ze švédských zkušeností, ale i z podnětů a konceptů domácích. I tato duchovní pokladnice invence a praktických řešení zůstává ke škodě věci v dnešní české společnosti soustavně opomíjena.
Systematické přístupy k formování vlastní důvěrné všednodennosti, jež nebyly Masarykovou či Benešovou specifickou výsadou, ale právě naopak byly sdíleny kreativním jádrem dělnictva i tehdejších středních vrstev, se blahodárně projevily rovněž v doposud historicky nepřekonané kvalitě úřadování, s níž úzce souvisela oproti monarchickému předříjnovému ještě výše posunutá kvalita vzdělávacích systémů nejen středoškolských a vysokoškolských, ale i učňovských a základních (školy obecné a měšťanské, školy pokračovací). Střední patro kvalifikované – nezřídka vysoce – pracovní síly odpovídalo převládajícímu plebejskému rázu prvorepublikové společnosti. A tvořilo současně základnu pro vývojové spontánní vznikání společnosti špiček (elit, VIP). Nadějný proces, jehož první výsledky se začaly projevovat ve druhé polovině třicátých let, byl mimoekonomicky násilně zastaven Mnichovem, Druhou republikou a protektorátem. A postupně vystřídán procesy, v nichž se vzrůstající měrou projevovaly retrográdní prvky vývojově destruující výkonový princip nejen v jeho prvorepublikovém dějinném ztvárnění, ale i v nejvnitřnější podstatě. Také dnes jsme bezprostředními svědky jeho dále pokračujících pustošivých vlivů.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
