Stojí-li hrob v Sezimově Ústí i dnes mnohým za zhlédnutí a zamyšlení, kdo si uvědomí a docení stejně převratný význam Dobrovského, Palackého, Jungmannův, Havlíčkův, Riegrův, ale i Purkyňův, generace Riegrova slovníku naučného, Sokola, Svatoboru, již plně hodnotově i vzdělanostně a odborně emancipované generace Ottova slovníku naučného, socialistického dělnického hnutí, ale i katolické moderny a v mnohém i všech tří naších exilů? Do pouště nepaměti – a tím i nebytí – se propadá jedinečná památka levých avantgard, „široký“ sociální stát, klíčící nejen na levici, ale i v díle prvorepublikového inovativního podnikatelství baťovské ražby nebo odkazu velkých úředníků velké republiky, jakými byli bezesporu Emil Hácha, Ferdinand Pantůček nebo Antonín Boháč. Tím méně jsme s to docenit i pozitivní přínos nevšedních osobností XIX. století typu Josefa Hlávky nebo Miroslava Tyrše. Plnokrevný obraz doby a vzestupného vývoje tak ztrácí jednu důležitou barvu za druhou. Paleta chudne a hyne; a s ní i obraz, který vytváří. Beneš a jeho dílo a jejich plnokrevné docenění jsou ale bez tohoto podloží nepředstavitelné. Jedinec zmůže mnohé, ale nikdy není s to zlomit povzbuzení nebo naopak tíhu poměrů a souvislostí, do nichž se narodil, za nichž žije a působí a v nichž se formují zadání, ze kterých (za kterých) se rodí jeho osobitý, nezaměnitelný dějinný vklad.