Malínský (ČSSD): Základní východiska základního programu

05.06.2016 10:59

Svět na počátku nového století po přechodné éře relativní americké dominance vstupuje do nové dějinné epochy. Ta je – jak se z dostupných informací zdá – charakterizována vývojovým ústupem evropského lidstva z historického výsluní, na němž se pohybovala posledních zhruba 250 let přibližně od poslední čtvrtiny XVIII. století. Historické období významné části XXI. století bude obdobím konfliktů a bojů o přístupy k dostupným potravinám, vodě, ale také prosazováním ekologických koloběhových technologií, celkové pronikavé ekologizace dosavadního životního stylu, vývojového vyrovnávání rozdílů mezi jednotlivými kontinenty a civilizačními okruhy. Dosavadní postavení národního státu se bude významně subsidiaritně měnit ve prospěch kontinentálních a subkontinentálních planetárních regionů typu Evropské unie, BRICS, NAFTA, ASEAN a řady dalších.

Malínský (ČSSD): Základní východiska základního programu
Foto: CSSD.cz
Popisek: Logo ČSSD

Technologický, na dynamice a rychlosti nabírající průlom v oblasti nanotechnologií, informačních technologií, biotechnologií či nejnověji technologií postupně nastupující čtvrté průmyslové revoluce bude pokračovat právě tak jako osvojování kosmu v nejbližším okolí Země. Bude to znamenat budování prvních lidských osad na Měsíci, přistání na Marsu a další posun hranice lidských cest sluneční soustavou k soustavě Jupitera. Spolu s tím bude naopak probíhat soustředěný výzkum světového oceánu a tajemství regulací vodního oběhu. Revolučními změnami projdou i fyzikální a chemické vědy zkoumající neživou přírodu nejen zemské kůry a jejích tektonických otřesů, ale i pláště a patrně také jádra naší planety. Naopak bude také relativně posilovat oblast kulturních průmyslů kvartérního sektoru, především komplexu kulturního dědictví a zkoumání minulosti bioty a našeho živočišného druhu (jsme opičími člověkovskými primáty druhu Homo sapiens cromagnensis).

Soubor změn načrtnutých v úvodním odstavci tohoto zamyšlení je současně souborem východisek a úkolů demokratického socialismu Socialistické internacionály i Evropské strany sociálně demokratické ve XXI. století. Další text se proto soustředí na období, jež je možné pokrýt prognostickým modelováním alespoň v základních konturách, tj. éru první poloviny XXI. století. Nezbytnou součástí tohoto pohledu je i pohled zpět; s tím spojený zrcadlový efekt spíše ozřejmí zvlášť zřetelné rezervy současnosti a cesty, které vedou do dohledné budoucnosti. Hamplovská obnova, symbolizující tuto potřebu kontinuity ideí, cílů, ale i praktickopolitických kroků, je podle mého názoru shrnutelná do následujících výchozích témat a kroků.  

Mluví se o evropské identitě, evropských myšlenkách a hodnotách, a přitom jakoby se opomíjela – a to nejen v socialistickém hnutí – jedna ze základních: výkonový princip propojený s kvalitou života a efektivitou výstupu.Tyto spojité nádoby v historické minulosti založily individualitní rys evropského člověka a evropský civilizační okruh přivedly postupně do čela planetárního lidstva. Byly i přirozenou složkou zrodu a vývoje socialistického dělnického hnutí od jeho nejranějších dob v první polovině předminulého století. Tzv. kariérní růst byl nepředstavitelný bez zpětně ověřitelných výkonů a kvalit uznávaných většinou členských veřejností. Jeho zdar (ideální  model) předpokládal postupnou cestu odzdolagenerační vyhraňování mezigenerační sdílení. Rovnost, která z toho plynula, byla zakládána z rovné výchozí šance a z úcty k hodnotám, kterými byly např. řečnické umění, novinářská zdatnost, široké, autodidakticky pojatéprůřezové vzdělání a výběr utvrzovaný důsledně prosazovanými demokratickými mechanismy. Naši předkové neznali – byť je ve své životní praxi často uskutečňovali – projekty, ale vycházeli z potřeb realizace idejí a ideálů. Nebyli studenými teoretiky ani odtažitými byrokraty; museli umět zaujmout tématy, která dokázali vydestilovat ze svého okolí, zejména z dnes nepředstavitelného utrpení někdejších lidí práce; s tím souvisel také socialistický étos, který samozřejmě vkládali do svých snah a často celoživotního úsilí. Planoucí bojovníky barikád a veřejných shromáždění všeho druhu organicky doplňovali střízliví, věcně myslící a suchými čísly argumentující účetní vývojové sociální revoluce. Obnova tohoto navenek patetického, uvnitř však často až nečekaně věcně uvažujícího lidství je zřejmě tím, co tak bolestně dnes postrádá nejen demokratický socialismus evropského a českého sociálně demokratického hnutí. Úcta k tradicím – ne nekritická a ne nadměrná – je předpokladem povědomí kontinuity nejen osudů, ale i idejí a ucelených projektů, mezi které zcela jistě patří renesance zpravidla družstevně pojímaného podnikání (v našem případě podniky steinerovské a hamplovské strany), které se muselo a musí včera, dnes i zítra a pozítří všestranně vyrovnávat se všemi formami bezprostředního standardního působení tržního mechanismu. Pojímání skutečnosti by se mělo důsledně vracet ke svým někdejším vědeckým východiskům. Úcta k intelektu, ale také k práci ve všech jejích kvalifikačních formách, polohách a úrovních je tu životně nezbytným výchozím krokem a současně i předpokladem. Souhrn těchto parametrů umožní vývojově dosáhnout na jednak bohatě strukturovanou sebereflexi, jednak důkladné založení soustavného tlaku na houževnaté prosazování dlouhodobých programových cílů namnoze probojovávaných již našimi předky, sledujících široké spektrum základních potřeb lidí práce obnovou vícegenerační rodiny počínaje, bojem o udržení příznivého životního prostředí, jemuž není cizí biodiverzita, pokračuje a dobýváním a osvojováním blízkého vesmíru a vnitřku naší planety v možnostech, daných současným stavem vědy a techniky, konče.   

Pomineme-li do jisté míry výchozí parametry doby, níž žijeme, zjišťujeme, že pomyslné bitevní pole mírového života zůstává stejné jako v dobách úsvitu dnes již klasické modernity: je jím školství, vzdělávací systémy, rodina jako základní buňka společnosti, osobnost, která vzniká (tvoří se) od nejútlejšího věku prolínáním sice blízkých, ale v mnohém rozmanitě až odlišně tvarovaných světů muže a ženy. Někdejší naše polistopadové rčení, že nejdůležitější budovou v obci je škola, i skutečnost, že oba prezidenti-zakladatelé byli také vynikajícími pedagogy, naznačují, že jedním z největších apelů doby je návrat k těm parametrům školství, které spoluzaložily přednosti našich předků v dlouhém (1789–1914) XIX. i v krátkém (1917–1989) XX. století. Vysoké standardy průměru, vynikající kvalita středně kvalifikované pracovní síly, prostředí, prostřené k obnově špiček, zvaných také elitami, jak je naposledy znal předbělohorský český stát,vyrovnávání protiv, usnadňujících spravedlivou rovnost shodné startovní čáry pro všechny bez rozdílu pohlaví, náboženství, věku, kultivace kdysi bezohledně se prosazujícího výkonového principu úctou k těm, kteří bez vlastního přičinění stačit nemohou stejně jako k těm, kdo kráčí před ostatními dopuštěním přírody, to je smysl, poslání a nadčasový odkaz stejně Marxův jako Masarykův, Kautského jako Benešův. Heroismus legií obou odbojů i hrdinství protikomunistického odporu pramenil tam, kde začíná každý lidský osud: v náruči otce a matky, v laskavém přístupu učitele, v inspirujícím prostředí nově vznikajícího pokolení, v mládí, které pozvolna přerůstá v střední věk a s ním do neustávajícího koloběhu pokolení, který díky posledním pokrokům vědy postupně umožní v dohledné budoucnosti paralelní (souřadné) existence až pěti generací. Schola ludus se stane skutečnou školou života. Ve XXI. století se k tomuto cíli můžeme přiblížit tak jako ještě nikdy v dosavadní historii našeho druhu.

Národ, kategorie, úděl i dějiny, ale také přítomnost, současnost a budoucnost nejen naší země bývá řadou intelektuálů soustavně zaklínán do historického nebytí.  Vlastně nikdy neměl ani vzniknout; byl v tomto ohledu vylučován generacemi evropských intelektuálů osvícenci počínaje. Vzdor neomylné vědě, která kdysi stejně nezvratně prokázala nemožnost větší rychlosti než 30 km/hod. a nemožnost vzletu strojů těžších než vzduch, trvá a přetrvává. Počátky Přemyslova rodu, svatováclavská tradice v jejím boleslavovském provedení, velkolepé vzepětí Přemysla I. Vítězného, nepomíjející paměť právě jubilující karlovské doby i stejně nosná a vzrušení i po staletích vzbuzující tradice husovskohusitská, tragédie pobělohorského exilu a rekatolizační protireformace a potom znovu nové vzepětí národního obrození i obou odbojů a s nimi spojeného vzkříšení české státnosti, které v odlesku Pražského jara zatím naposledy pronikavě zasáhlo do světového dění, těchto takřka 1 200 let národního života naznačuje, že i tady se život a praxe vzpírají strnulým dogmatům a kavárensky ukvapeným úsudkům. Jazyk, kultura, hospodářství, pády i vzmachy, krize i zlatá období, tato přepestrá mozaika lidských činů a osudů propůjčuje potomkům i po desetiletích a staletích oprávněný pocit jedinečnosti a hrdosti, jež střídá stejně oprávněná opatrnost a prozíravost jako připomínka tragických pádů. Národ, jehož vlastenectví respektuje a ctí přednosti a úspěchy druhých národů, etnikum, jež počestnými prostředky usiluje o co nejčestnější místo v rovnorodém chóru evropských a světových národů, nejenže není – a nemůže být – ani nacionalismem, ani šovinismem, ale naopak se stává pevným základovým kamenem ve stavbě moderního současného lidstva. Český demokratický socialismus má v tomto ohledu přemnohou zásluhu jak v emancipaci člověka práce (zejména žen práce), ale i v obou odbojích. Za neúspěšnou nelze v žádném případě označit ani celkovou bilanci polistopadových sociálně demokratických vlád. Dědictví Dobnerovo, Dobrovského, Palackého, Havlíčkovo, Masarykovo, Benešovo, dědictví národních buditelů a křísitelů je legitimací, jež nám v chóru unijní i neunijní Evropy pojišťuje víc než čestné místo. Přenos tohoto povědomí integrální hrdosti, vyztužené úctou k druhým, by nemělo být znevažováno.Vlastenecká demokratická výchova slovy i pozitivním vlastním činem nejenže nebere mládeži její generační identitu, ale naopak jí dává jedinečnou možnost k vytváření jejího vlastního jedinečného generačního světa-optiky. Je to štafeta, která nikdy nekončí. Takové je povědomí, vnímání a vztah České strany sociálně demokratické k vlastnímu národu.

Velkou výzvou doby se vedle robotizace a tzv. 3 D technologií stává tzv.čtvrtá průmyslová revoluce. Jsme bezprostředními svědky její počáteční fáze. Celá řada tradičních dělnických, zaměstnaneckých, ale i úřednických profesí a kvalifikací, postihujících nejen úroveň řadových pracovníků, ale i vedoucích míst, bude vystavena neúprosné konkurenci strojů-robotů, ale i počítačových simulací a dnes nedohlédnutelné řady následných složitě vrstvených aplikací ve všech oblastech lidských činností a aktivit. V jistém slova smyslu dokonce dojde – jak se zdá – k jakobynávratu manufakturního stádia – sériovost, prosazovaná taylorismem před více než sto lety, bude patrně ustupovat individualizaci výrobků podle přání zákazníků i v rámci obecnějších společenských zájmů a potřeb. Důraz na drahou pracovní sílu, vybavenou kvalitním vzděláním a schopností tvůrčího myšlení „napříč“, tj. transdisciplinárním osvojováním skutečnosti a praxe, naopak stoupne; prognózy šedesátých let mohou získat nejen na aktuálnosti, ale i na naléhavosti. A – zdá se – naopak se uvolní prostor pro sektor tradičních historických technologií a postupů kulturního dědictví. Zpětnovazebně lze předpokládat podmínečný rozmach tradičních řemesel. Ryze lidská práce, její hodnota, byť seberutinnějšího rázu, stoupne. Co to přinese pro českou ekonomiku? Zánik mnoha tradičních exportních oborů a otevření prostoru pro nové, v dějinách národního hospodářství doposud neznámé činnosti, aktivity a odbornosti všech úrovní řemesly počínaje a vědou a inovacemi konče. Intenzifikace práce nabude podob, jež poslední čtvrtina minulého století nebyla s to ani tušit. Ani za těchto okolností však český příspěvek, bude-li nápaditě včleněn do budoucích kontextů evropského unijního i neunijního světového hospodářství, nebude zanedbatelný: biotechnologie, nanotechnologie a konec konců i informatika v této nové konstelaci výzev a vědeckých poznatků mohou ještě nabýt na své již nemalé významu a váze v našem národním hospodářství.  

Proletariát budoucnosti, zejména druhé a třetí čtvrtiny našeho století, bude rozvíjet nové sektory společenských výrob. Zatímco váha tradičního priméru, sekundéru a terciéru bude klesat, naplno se budou rozvíjet technologie a postupy kvartérních aktivit informačního sektoru, ze zcela nových východisek se bude rýsovat okruh ekologických aktivit a technologií ekologického kvintérního sektoru a stejně tak stoupne význam sextérového humanizačního sektoru volnočasových aktivit, do jehož agend bude náležet mimo jiné posílení nově definovaných funkcí vícegeneračních (sougeneračních) rodin (naváže se tak na proslulý Marxův výrok o množství a kvalitě disponibilního času jako základní formě bohatství-kvality života individua i kolektiva). Heptérový sektor kosmu, který do zatímního vývoje lidské civilizace nejvýrazněji zasáhl a zasahuje informační dálnicí, pokročí díky novým technologiím k pravidelným letům na tělesa vnitřní části sluneční soustavy. Především to platí pro náš Měsíc a čtvrtou planetu naší soustavy Mars. Technologické pokroky čtvrté průmyslové revoluce by měly prosazováním vyšších forem jaderného pohonu umožnit časově únosné a zdravotně bezpečné lety lidských posádek k měsícům Jupitera a Saturnu a postupně i k dalším planetám, zejména Venuši. Průzkumné robotické sondy by měly zkoumat Venuši, Neptun, Uran i dnes prakticky nedohledné Pluto. Vedle konkrétních přínosů této fáze osvojování bližšího i vzdálenějšího vesmírného okolí naší Země (připomeňme,  že vesmír začíná zhruba 100 km nad zemským povrchem) bude důležitá kontinuitnost těchto aktivit: dosažení dalších, dnes nedozírných cílů kosmického heptéru je bez aktivit, načrtnutých v této části příspěvku, neuskutečnitelné. A s ním i další přežití našeho druhu a jím osvojené (humanizované) části pozemské přírody v případě kosmických planetárních katastrof, srovnatelných s tou, která před více než šedesáti miliony let otevřela prostor pro expanzi savců a zejména primátů. Jsme a zůstaneme organickou součástí přírody. Zapomenout na to znamená riskovat naši masivní druhovou sebevraždu a následnou vysoce pravděpodobnou celkovou retardaci bioty našeho světa historického i jsoucího a budoucího. Je zřejmé, že technologické pokroky budou již v dohledné budoucnosti klást také nové nároky na uspořádání společnosti. Nároky, z nichž před dvěma sty lety začal vznikat a působit moderní demokratický socialismus v celé šíři a hloubce svých myšlenkových proudů a praktickopolitických aplikací. Levice budoucnosti, chce-li si zachovat kontinuitu kultury činu, úmyslu a vůle, to nebude mít v žádném případě o nic snadnější než její předchůdci a předkové.

Pokroky technologií vyvolají ještě intenzívnější tlaky na zachovávání integrity biologických konstant a daností našeho druhu a jeho přírodního okolí. Stručně je lze zahrnout do široce pojaté, důsledné soustavné ekologizace dosavadního životního stylu. Dobývání kosmu-vesmíru je jednou stranou této pomyslné mince; tou druhou je rozvoj poznání vlastního těla, historie druhu, čeledi (Hominidae – člověkovci) a řádu (primáti-nehetnatci). Pečlivé rozlišování historické krajiny kulturní (humanizované nejpozději od tzv. vývojové neolitické revoluce) a přírodní, nazírání mikrokosmu lidských sídel jako svébytného typu krajiny, propojenost biodiverzity přírodní i kulturní jsou počátkem tohoto druhého pohledu. Velmi mnoho dlužíme sami sobě při výzkumu většiny povrchu našeho světa – světa vody, oceánů, moří, jezer, řek i ponorných vodních toků a ploch. Oč více poznáváme kosmos, o to méně víme o naší planetě. Tajemství pláště a žhavého jádra – nife – nás nemohou nechávat lhostejnými. Jakkoliv to zní paradoxně, tvoří organickou součást našich vědomostí o kosmu i o planetách naší sluneční soustavy. Je to sázka na velkoryse pojatou budoucnost 22. a 23. století, dobu, v níž lidstvo může vyhlédnout z úzkých mezí sluneční soustavy do bližšího okolí Mléčné dráhy, naší galaxie-matky. Genetické inženýrství a další průlomy mikrobiologie i biologie se mohou změnit v první poznatky budoucí makrobiologie živočišných a rostlinných světů blízkých planet zatím netušených hvězdných světů a sfér. Jeden z důvodů, které opravňují naše členství v unijní Evropě, jsou právě kosmické aktivity Bruselu. Naše země tu má jedinečnou šanci být plnohodnotným participantem, nikoliv jednostranným a jen platícím konzumentem tohoto obtížného, ale dějinně nezastupitelného lidského poznání.

Let do budoucnosti je však současně jasnou parketou naší současnosti. Posilování rozumu musí být vyvažováno soustavným kultivováním citu a intuice. Masarykova demokracie humanitní i Benešova demokracie socializující musí nalézt své zhmotnění v posílení role stále znevýhodňované ženy a rodiny. Domácí práce, jejich ubíjející stereotypnost, teplo pomyslného rodinného krbu, krášlené dětskými výkřiky radosti z neustálého řetězce nových objevů a poznatků, nejsou tím, před čím by se mělo zavírat národohospodářovo oko. Odlehlý svět domácností – pokud možno souvícegeneračních – je ve skutečnosti nejdůležitějším úsekem rozšířené reprodukce. Právě v prvním roce života se rozhoduje o kvalitě percepce rozvojem nervové soustavy; v prvním pětiletí jsou položeny základní racionální a citové vazby, které spolurozhodnou o budoucnosti země vahou neodvratné generační směny; kolem desátého roku se vyhraňují základní rysy budoucí ženské a mužské osobnosti; jinošský a dívčí věk jsou branou do dospělosti biologické i sociální a jasnou vizitkou toho, co může očekávat budoucí zaměstnavatel od nadějné pracovní síly. Velmi úzce s tím souvisí prodlužování lidského věku, které probíhá doslova před našima očima. Hranice mládí se posouvá – kulturně i biologicky – stále zřetelněji ke 40 letům, hranice středního věku se rozšiřují k 70 letům a aktivní stáří není výmyslem ani pro osmdesátníky a avantgardní devadesátníky. Století jedinci jsou sice stále netypičtí, prolomili však kvalitativní hranici endemitních výjimek. Zatímco prosazení osmihodinové pracovní doby trvalo po zhruba 50 – 70 let, zásada za rovnou práci rovnou mzdu zanedlouho dosáhne neradostné stoleté „mety“; o její prosazení usilovali již naši předkové ve dvacátých letech minulého století. Zvýšení významu rodiny, poznání důležitosti dětské a mládežnické (jinošské, dívčí) fáze reprodukce pracovní síly, snaha nedopustit vymření evropského, severoamerického a ruského lidstva bude postupně odstraňovat rozdíly v úloze obou pohlaví: dítě totiž potřebuje kvalitní vzory nejen ženské (mateřské), ale i mužské (otcovské). Profesní dráhy, postavené na zásadě počtu pracovních let, socialistický pohled, který ve vzdělání vidí především výraz společenské potřeby, do níž se promítá jedincova seberealizační reflexe, jsou cestou k dosažení skutečné – věcně faktové, ne proklamativní – rovnosti obou pohlaví, v níž žena zůstane ženou, muž mužem a dospělost, provázená odpovědností a subjektně pociťovanou potřebou kvalitního výkonu, dospělostí. Prodloužené mládí v současnosti zasahující stále zřejměji za někdejší hranici dvaceti let se změní z potenciální obtížnosti v nezbytnou přednost. Spolu s tím organicky vzroste kvalita života.

Evropské lidstvo, jehož jsme po celé naše národní a státní dějiny organickou součástí (toto soužití, respektive jeho geneze zasahuje hluboko do praslovanského a slovansko-baltského období, tj. 1500 – 3000 let do minulosti), je však jen jednou ze součástí planetárního lidství. Už dnes je zřejmé, že tzv. vyspělá část planety se rozroste o země BRICS, ASEAN a zřejmě i o některé další státy a nadstátní seskupení. Bouřlivě se rozvíjející lidská civilizace při řešení záhad a zadání, jež byly v nezbytně stručné míře obsahem předcházejících odstavců tohoto zamyšlení, bude spět poměrně rychlým tempem k naléhavé potřebě planetární regulaci; problémy, spojené se získáváním surovin, nutných pro rozvoj moderních ekonomik, i vody, jež je přírodní páteří všech lidských aktivit, budou silou, která si tento vývoj vynutí. Proto civilizace naší současnosti pronikne i do těch koutů Země, které doposud zůstávaly stranou. Platí to jak pro ledovci pokrytou Antarktidu nebo ostrovy severozápadní Kanady a Grónsko, tak pro tichomořské enklávy a Afriku. Neoliberalismus, ideologie kapitalistické restaurace, bude svou vůlí po růstu Růstu stále zřejmější překážkou těchto snah a směřování, jejichž sice nežádanou, avšak zřejmou alternativou je – jak jsem již naznačil – sebevražda našeho živočišného druhu. 

O to větší je odpovědnost veškeré – nejen demokratické v užším slova smyslu – levice. Renesance Socialistické internacionály, historické globální struktury demokratického socialismu, posílení a úsilí o užší integrační formy vzájemně výhodné spolupráce uvnitř Evropské strany sociálně demokratické, kontinentální struktury našeho ideového socialistického směru – právě tak jako korektní a o věcné momenty opřená spolupráce s ostatní levicí – i postmaterialistickou, i radikální, které se nebudou uzavírat racionálním silám liberálního středu, jsou alternativou, která je životně důležitou pro lidstvo jako celek. Poznání, že eticky jednající a cítící i myslící podnikatel není nepřítelem, ale přirozeným spojencem tradičních lidí práce, je dnes důležitým poznatkem každého myslícího člověka. Levicové podnikatelství, opřené o družstevní formu vlastnictví výrobních prostředků, přitom není ničím dějinně novým v celku socialistického hnutí: postačí připomenout největší družstvo první republiky nakladatelství Melantrich, nebo stranické banky hamplovské prvorepublikové československé sociální demokracie, spravované našimi předky.

Udržet kontinuitu cílů a záměrů znamená však také čelit účinně ofenzívě radikálních politických subjektů na pravém i levém okraji pomyslného politického spektra. Krizové prvky pozdního kapitalismu, jak se domnívá významná část sociálních vědců naší doby, připomínají v mnohém svou vahou třicátá léta. Třicátá léta, doba velké hospodářské krize, byla tísnivá hmotným nedostatkem, bídou, která vracela lidstvo do XIX. století; naše současnost předtím historicky nikdy nepoznaného hmotného dostatku je podobně jako třicátá léta dobou krize hodnot a ideálů a hmotné bídy zatím latentní. Tekutost struktur a idejí, úporný odpor proti celospolečenské regulaci a jejím rozmanitým podobám, krize hrozící rozpadem celých ekologických systémů rostlinného a živočišného světa jsou však tím, o čem naši předci, bojující o vlastní hmotné a někdy i biologické přežití, neměli ponětí. To, co prožíváme, je jakousi ouverturou vývoje, který, nebudou-li včas podniknuty nutné korigující reformní kroky, může vyústit do kataklyzmat, která třicátá léta nikdy nepoznala a jež mohou v krajním případě dalekosáhle přesáhnout hrůzy jak druhé světové války, tak nejstrašnějších lokálních konfliktů naší současnosti.     

Demokratický socialismus budoucnosti tak naváže nejen na tradice, které zčásti pozapomněl, ale i na úkoly, jimž se nemůže vyhnout, chce-li zůstat funkční civilizační variantou lidstva budoucnosti. Stíny našich předků, světelné ruce našich tušených potomků, oběti dvou strašlivých světových válek, nebezpečí, plynoucí z bezuzdné kořistnosti neoliberalismu, nové formy plánování, pokroky všech věd – i těch „duchamorných“, i „exaktních“ – jsou jak nadějí, tak hrozbou.

Ale tak tomu bylo vždy po celých zhruba 200 000 let existence našeho druhu.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Michálek (Piráti): Z interpelací se stal čtenářský kroužek

17:33 Michálek (Piráti): Z interpelací se stal čtenářský kroužek

Projev na 118. schůzi Poslanecké sněmovny 16. září 2021 – interpelace premiéra Babiše k řešení rosto…