Mnohé napověděla v tomto ohledu již debata s režisérem Robertem Sedláčkem. Utkvělá autorská víra v kvalitu a úspěch skončeného projektu, připravovaného k uvedení na obrazovkách, byla odzbrojující ve své bezelstné sebestřednosti a prvoplánově deklarované suverenitě vystupování tohoto protagonisty Českého století. Předsevzetí, že autoři seriálu se budou orientovat na doposud kabinetní (důvěrné) momenty našich novodobých dějin, mohlo být považováno za inspirativní. Pasáž, v níž se režisér vyznává jakoby všem navzdory z náklonnosti k prezidentu Budovateli Benešovi a současně ho líčí – v hlubokém rozporu s výsledky dostupného historického badatelského výzkumu – jako údajně spornou osobnost a slabého politika, naznačila na druhé straně rýsující se protiklad ambice a skutečně předvedeného ambiciózního uměleckého výkonu. Protiklad místy až propastný.
Pokud bychom se pokusili o shrnutí sjednocujících znaků celého počinu, vystačíme s poměrně strohým výčtem. S výjimkou pátého dílu je pro oba tvůrce, režiséra Sedláčka a scénáristu Kosatíka, příznačný výrazně nerovný boj s tématem a rozvrhem látky. V případě prvního dílu je opomenuta hned celá řada buď alternativních témat (legie, Rue de Bonaparte, vyhlášení odboje Masarykem v Basileji, ženevské porady v říjnu 1918) nebo klíčových osobností (M. R. Štefánik). Zaráží nevyužití prvorepublikové matérie i způsob a úroveň, jakým je pojednána mnichovská tragédie (o zřetelně vyšší úrovni ne zcela dokonalé, čtyřicet let staré vávrovské epopeje Dny zrady nemluvě). Viditelné slabiny třetího dílu vyniknou nejvíce při srovnání s téměř půlstoletí starým zdařilým Atentátem režiséra Jiřího Sequense (1965). Obdobně více rozměrů má i situace kolem převratu v únoru 1948 a vůbec během trvání tzv. třetí republiky (v tomto ohledu mohl nejednu inspiraci nabídnout jinak podprůměrný seriál pozdní normalizace Léta přelomu). Pátý díl, který má z odvysílané části nejblíže k sevřenému tematickému celku, vhodnému pro dramatické zpracování, ztroskotává na Kosatíkově neschopnosti vytvořit použitelný a divácky přesvědčivý dialog.
Samostatnou kapitolou – a zřejmým tvůrčím (nebo „jen“ řemeslným?) propadem režiséra Sedláčka – je výběr a práce s herci. Až na výjimky (Martin Huba, Dana Kolářová, Ivan Trojan) máme co do činění s toporným nezvládnutím hraných scén (protagonisté spíše připomínají parodie na své reálné předlohy) a nedodržování základních dostupných dat (problematický výběr představitelů např. Edvarda Beneše, Olgy Masarykové, Hany Benešové, Antonína Novotného, Klementa Gottwalda). Často nesouhlasí ani věk, ani vzhled (Hana Benešová připomíná svou dceru obohacenou navíc o tmavou barvou vlasů, ačkoliv slynula pověstí plavovlásky). Celkový dojem je tristní a vyvolává další bolestné otazníky, které vyniknou při srovnání se současně natáčenou televizní trilogií Hořící keř polské režisérky Agnieszky Hollandové (několik herců, vystupujících v tomto dramatu, hraje i v Českém století; rozdíl v kvalitě jejich výkonů je místy až propastný), ale i s jinak neživotným dalším dogmatickým seriálem pozdní normalizace Klement Gottwald.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz