Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, přeji vám hezký páteční den. Já jsem samozřejmě si vědoma toho, že jsme ve třetím čtení a také jsem si nemyslela, že budu vystupovat ve třetím čtení, znám jednací řád, nicméně vystoupení mých předřečníků mě přece jenom nutí k tomu, abych reagovala na některé věci, které zde byly řečeny, takže mi to prosím promiňte.

Co se týká toho, co tady bylo řečeno na téma, že můj pozměňovací návrh je přílepkem k tomuto návrhu zákona. Samozřejmě asi ti, co to říkají, úplně nevědí, že tady máme otevřen zákon č. 48 o veřejném zdravotním pojištění a jeho součástí jsou právě regulační poplatky. Takže si myslím, že mluvit o přílepku asi není úplně na místě. Naopak, přílepek bylo zavedení poplatků, protože já mám to štěstí nebo možná tu smůlu, že jsem u toho tehdy byla a moc dobře si vzpomínám na to, jakým způsobem byly poplatky zavedeny, že to byl přílepek k zákonu, že to bylo předloženo ze dne na den, že nebyla vůbec žádná možnost to projednat ve výboru. Takže si myslím, že to jsou věci, které by měly být připomenuty a já jsem to tady také připomínala při své obhajobě toho, proč předkládám tento pozměňovací návrh. Protože to byl zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů, při kterém byly zavedeny tzv. regulační poplatky. Byl to jasný přílepek a ještě k tomu bez možnosti projednání a těch málo z vás, kteří tady jste pamětníci a pamětnice, tak si jistě pamatujete, v jakém rozrušení se tady ten zákon projednával a jak jsme tady byli jako opozice převálcováni velmi nevybíravým způsobem. To je jedna věc.

Druhá věc je, že současně se zavedením poplatků byly také sníženy příjmy do veřejného zdravotního pojištění, tedy vlastně ta solidarita byla snížena tím, že se peníze z toho balíku veřejného zdravotního pojištění vzaly a nahradily se příjmy z kapes pacientů. A to ještě byly sice stanoveny ty tzv. sociální limity, ale ony v tom prvním roce vůbec nezafungovaly, protože byly postaveny tak vysoko pro určitou část pacientů, že vlastně nebyly ani využity. To se stalo teprve později, když byly u části pacientů tyto sociální limity sníženy. Tak to jenom na vysvětlení.

A co se týká našeho zpochybňování ústavnosti, tak přece jenom, jestli si vzpomínáte, tehdejší rozsudek Ústavního soudu byl o tom, že byl rozdíl pouze jediného hlasu. Jediný hlas jednoho ústavního soudce rozhodl, to nebylo žádné většinové rozhodnutí. A když jsme si četli opoziční zprávy ústavních soudců, tak jejich výhrady byly velmi závažné a právě byla zpochybňována i ta podmínka regulačnosti, protože tyto poplatky stoprocentně regulační nejsou a v dalších vystoupeních i následně a i při obhajobě poplatků, když se měly zvyšovat, tak můj předřečník, bývalý pan ministr Heger, sám řekl, že to jsou příjmy a nemluvil o regulacích. Takže tato podmínka ústavních soudců nebyla splněna, nebyla dodržena, byť tehdy ústavní soudci uvěřili panu Julínkovi, že má poplatek regulační funkci. A skutečně k omezení návštěv došlo jen dočasně a následně se zase vrátila návštěvnost na tu míru, která byla potřeba, protože většina pacientů nejsou ti, kteří chodí k lékaři z nějakého plezíru a chodí si lehat do nemocnice, protože se jim jejich nemocnice líbí, jdou kolem a říkají si: to je pěkná nemocnice, tam bych si šel rád poležet. O hospitalizaci a o vyšetřeních následných vždycky rozhoduje, nebo většinou - a to mi jistě páni kolegové a paní kolegyně lékařky a lékaři dají za pravdu - rozhoduje z větší části lékař. Tudíž regulace na straně pacientů není na místě. Když, tak by měla být regulace na straně nabídky, nikoli poptávky, aby to ekonomicky fungovalo.