Kolik už jsem zažil diskusí na téma, být či nebýt a pokud být, tak jak se chovat v Evropské unii. Těžko bych to spočítal. Pohříchu víc se o odpovědi zajímají lidé, které potkávám při různých příležitostech, než novináři. Až na výjimky jich má většina často jasno hned. Nejen o zmíněných tématech, ale také o tom, co v Evropském parlamentu (EP) děláme, či spíš neděláme. A tak se to hemží titulky jako „ Málo se ptají a nevystupují na plénu“ nebo „Europoslanci jsou blíže zrušení „putovního cirkusu“, sídlo si určí sami“. Oba příklady jsem si nevybral náhodou, protože oba dva jsou dost daleko podstaty věci a také skutečnosti.

Když se totiž teď budou stále častěji objevovat evropská témata, protože se blíží květnové volby do EP a bude přibývat vizí a slibů kandidátů na poslanecká místa za naše politické subjekty, možná neuškodí trochu se ve věcech orientovat. A jestli si někdo myslí, že nejplatnějšími zástupci voličů jsou v Bruselu ti, kteří se nejvíc ptají a mají nejvíc čárek za vystoupení na plénech, prokazuje poměrně velkou neznalost mechanismu práce parlamentu. Ona minutka či dvě, které můžeme na základě složitější procedury k vystoupení na plénu EP získat, už totiž v dané problematice nic neřeší. Je spíš signálem domů. Sdělením, co si myslím například o bezpečnosti potravin, padělání léků nebo pravidlech pro možnost léčení kdekoli v unii. Návrh dokumentu, který bude tyto otázky řešit už je dávno vypracován, schválen příslušným výborem a připraven na hlasování. Pokud jsem ale - jako profesí lékař – ovlivnil podobu dokumentu, který zamezuje šíření padělaných léků, pozměňovacími návrhy, které podpořil dostatek kolegů poslanců, pak jsem udělal mnohem víc.

A ještě krátce k příkladu druhému, protože v kampani teď uslyšíte často, kolik toho chce pro vás ten či onen kandidát v Bruselu udělat. Co všechno prosadí, vyjedná a zařídí. Za téměř deset let v EP vím, jak je složité získat spojence pro konkrétní návrh nebo řešení problému. Jsem jeden ze čtyř poslanců za KSČM, jeden z dvaadvaceti za ČR, jeden z xxxposlaců frakce Sjednocené evropské levice a Severských zelených (GUE/NGL) a mám jeden hlas jako 765 mých kolegů v EP. Od toho se odvíjí mnohé. A slibovat silácky, jak se už začíná ozývat, sice jde, ale je to laciné a vůči voličům nefér.

I když se například většina z nás opravdu vyslovila pro zrušení nákladného a zbytečného cestování mezi Bruselem a Štrasburkem k plenárním jednáním, je titulek o tom, že si určíme sídlo sami, hodně nadnesený a pro veřejnost matoucí. S konečnou platnosti musí totiž souhlasit všechny členské státy unie a to je stále hodně málo reálné. Francie se vzdát Štrasburku, jako jednoho ze sídel EP, zdaleka nemíní. A poslední náš poslanecký pokus o racionální, hospodárné i logické řešení smetla ze stolu s odvoláním se na základní unijní smlouvy pomocí soudního rozhodnutí. Nicméně téma jednoho sídla a úspory kolem 200 milionů eur ročně bude jistě pro nejednoho z uchazečů o poslanecký post zajímavé, byť poněkud populistické a ještě dlouho v zásadě neřešitelné…