„Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy, zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tom nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský řád, a dodržovat společná pravidla, bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit jako doma…“ Karel Čapek sice použil tato slova ve svém románu ve zcela jiné souvislosti, ovšem na inkluzi sednou jako zadek na mísu. V přeneseném slova smyslu nejsou lidé jen koně, jen vlci nebo jen ovce. Každý jsme nějaký a každý potřebujeme nějaké vlastní podmínky pro budoucí uplatnění v životě. A školou to začíná. Dnes se snaží nahnat inkluzí děti do jedné ohrady. Výsledkem bude fatálně rozklížené stádo.

Inkluze ve skutečnosti přinese naštvané a unavené pedagogy. Učit v jedné třídě s podprůměrnými žáky, průměrnými a nadprůměrnými znamená, že nemáte ve skutečnosti čas ani na jednu skupinu. Rodiče dětí průměrných a nadprůměrných budou zcela oprávněně poukazovat na skutečnost, že jejich děti brzdí ty podprůměrné. Děti mezi sebou, protože se s tím nepářou jako dospělí, dosáhnou nového bodu šikany. Jejich spolužáci s asistenty budou cílem posměchu. Děti s asistenty nedosáhnou na možnost být nejlepší ve své skupině, jako tomu bylo na speciálních školách. Tam měly alespoň šanci na soutěž mezi sobě rovnými, měly šanci na úspěch, který by je motivoval. Neúspěch inkluze a tedy politický neúspěch vlastní nebude připuštěn. Školy budou fackovány za blbé výsledky, a protože blbé výsledky znamenají mnoho problémů, budou snižovat laťku pro všechny.