Pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, když jsem nastupoval před necelými devíti měsíci do své funkce, tak mě můj předchůdce Tomáš Podivínský, dneska tady není, myslím, a další lidé varovali a říkali, také tě mimo jiné čeká problém Šumavy. A já jsem říkal, proboha, jaký by tam měl být problém, vždyť je tam krásně a nic zásadního se tam snad nic neděje z hlediska životního prostředí. A pak jsem to postupně pochopil. Na tom začátku jsem udělal chybu, že jsem tam nejezdil tolik, jak jsem tam jezdit měl. Měl jsem jiné starosti, ale pak jsem si ten čas udělal.

Ta Šumava je pro nás, bavíme se o Národním parku, tedy téměř 70 tisících hektarech, je pro Čechy jakási ikona přírody. Máme ji někde uvnitř uloženou jako ty temně zelené, temné neproniknutelné hvozdy, vpravdě klostermannovské, tak jak to známe z knížek Karla Klostermanna, ale je to také linie konfliktů. Je to linie konfliktů mezi velkou většinou obcí, a to je potřeba říct, a kolegové, myslím, že nahoře také jsou i z obcí kolem Šumavy, tak ví, že se velmi často s nimi bavím.

A obce si dlouhodobě stěžují, že se nemohou rozvíjet, že je tam vyšší nezaměstnanost nebo vysoká nezaměstnanost, že jim byla slibována prosperita, a ta se jaksi nedostavila.

Na druhé straně je tady celá řada tuzemských i zahraničních organizací zaměřených na ochranu přírody, které - a to už tady zaznělo - dlouhodobě prosazují, aby ta první zóna, ta bezzásahová zóna, která dneska činí přibližně 13 %, se rozšířila až na 50 %, a to relativně brzo. Že tedy hlavním posláním národního parku je tedy opravdu především chránit zájmy přírody a krajiny a především pak kriticky ohrožených druhů flóry a fauny. A pak jsou zde zájmy konkrétních lidí, majitelů nemovitostí, kteří tam chtějí ze svého pohledu logicky profitovat, tedy stavět další možné, lanovky, sjezdovky nebo hotely. A pak jsou tady zájmy více než dvou milionů návštěvníků Šumavy, ať už tuzemských nebo zahraničních, kteří tam ročně přijíždějí a něco od té návštěvy čekají. A aby toho nebylo málo, tak v roce 2007 po orkánu Kyrill, který výrazně vykloubil tu relativně křehkou rovnováhu - a s tím souhlasím - způsobil tedy rozsáhlé polomy a následně kůrovcovou kalamitu nebo následně přišla kůrovcová kalamita a znovu nastolila naprosto kardinální otázku, jestli jsme vlastně psychicky připraveni na to, že ponechání velké části národního parku takzvané divočině, to znamená nezasahování do přírodních procesů, že vlastně uvidíme tisíce hektarů suchého lesa. A já si myslím, že to je třeba ten problém, se kterým má spousta lidí ten největší konflikt, že si představujeme divočinu jako prales, jako Boubín, ale ono to tak není. Tam přijedete na Poledník nebo na Trojmezí a opravdu vidíte ty suché májky, jak tam stojí. Ono dole už se něco děje, dole už se to zmlazuje, Ale bude to trvat desítky let, než ten les vyroste. A ti lidé celkem logicky na jednu stranu říkají: my ale nechceme čekat, my chceme ten zelený les teď, neberte nám ho, my se ho nechceme dočkat za třicet let.