20. srpna 1968 jsme s našimi odjeli do Rakouska na Salzbursko k jezeru Mondsee, kde měli chatu naši přátelé. V noci pak přišla bouřlivá atmosféra okupace a naši řešili, jestli zůstat nebo nezůstat. Nakonec se rozhodli k návratu. Pocházím z Českých Budějovic a pamatuji se, jak na křižovatce na dnešním Mariánském náměstí jezdily pancéřové vozy a tanky a já jsem se bál. Měli jsme doma takové žluté závěsy a ta světla vždycky ty závěsy ozářila a já jsem se bál, že na mě ty tanky vjedou. S bratrem jsme z okna babiččina pokoje pouštěli prasátka zrcátkem, abychom oslnili řidiče. Babička nás zahnala a říkala: „Chlapci, co to děláte, oni vás zastřelí!“ Vzpomínám si i na děla, která koukala z lesa za Budějovicemi. Vždycky se říkalo: „To jsou Rusové.“ Dodnes bych ta místa našel.

Nápisy na zdech

Vybavují se mi nápisy na zdech, zvláště jeden: „Proletáři všech zemí spojte se, nebo střelím.“ „Dubčekovi slivovici, Brežněvovi po palici.“ Pak si zase vybavuji, jak ty nápisy zabílili a po nějaké době se ten nátěr zase smazal a bylo vidět: Svoboda, Dubček, Černík, Smrt agresorům… Z devětašedesátého si pamatuji hladovku studentů v budějovické Samsonově kašně, která byla vypuštěna.

Už jako dítě jsem toho tedy kolem sebe viděl dost. O mnoha věcech jsem ale, stejně jako ostatní, dozvěděl až po letech. Nevěděl jsem, stejně jako asi všichni tady, že se 8. září 1968 na varšavském Stadionu Desetiletí zapálil na protest proti spoluúčasti polské armády při okupaci Československa Polák Ryszard Siwiec. Nebyl to mladík, jako student Jan Palach. Byl už skoro šedesátiletý. Je patrné, že se na svůj čin pečlivě připravil. Přišel na oslavu dožínek, kdy na Stadionu Desetiletí bylo přítomno nejvyšší vedení komunistického Polska a sta tisíce diváků. Polil se hořlavinou a zapálil. Utrpěl těžké popáleniny na více než osmdesát procentech těla a čtyři dny po převozu do nemocnice zemřel. Až do své smrti byl nepřetržitě hlídán příslušníky státní bezpečnosti, která se pochopitelně snažila jeho čin za každou cenu utajit.