Vážený pane předsedo, kolegyně, kolegové, vážený pane poslanče. Já se problematikou poválečného uspořádání, otázkou vyrovnávání se s nacismem, s kolaboranty, s německou otázkou zabývám bez nadsázky nějakých 30 let. Je to problematika, kterou podle mého názoru docela dobře znám.

Vůbec nijakým způsobem nezpochybňuji prezidentské dekrety doktora Edvarda Beneše, ale to, co říkám, je, že není možné dávat rovnítko mezi etnickou a politickou příslušnost. To je to podstatné. Tedy když mluvíme o nacistech, tak bychom neměli říkat Němci, protože mezi Němci byla také celá řada těch, kteří bojovali proti nacismu, nakonec koncentrační tábor Dachau byl v roce 1933 otevřený právě pro německou protifašistickou opozici, a bylo tak tomu i mezi Němci z Čech, Moravy a Slezska. Já se snažím inspirovat těmi dokumenty, právními předpisy, které vydávaly státy, které se vyrovnávaly s touto otázkou po druhé světové válce, jako například Francie, Dánsko, Belgie, Itálie. Země, které se staly součástí pozdějšího sovětského impéria, tuto otázku řešily optikou etnickou, tedy bez rozlišování osobní viny nebo neviny. Kdo byl příslušníkem etnika, v tomto případě německého, byl postižen. To je prostě fakt. I když teorie v některých právních předpisech je jiná. Bohužel praxe byla velmi smutná.