Děkuji. Vážený pane předsedající. Vážené poslankyně, vážení poslanci, pokusím se stručně reagovat na ty připomínky.

Úvodem k tomu chci říci, že zajisté může být i prospěšné připomenout zde nějakým resumé nebo i citací připomínky některých připomínkových míst v rámci legislativního procesu, jenom je dobré přitom nezapomínat na dvě věci.

Jednak, že ty připomínky v rámci legislativního procesu jsou vypořádávány, tzn., že i ty, které zůstanou tzv. nevypořádány, tzn., nebylo jim vyhověno, tak je alespoň vždycky k tomu vysvětleno tím předkladatelem, proč, tzn. existuje vypořádací tabulka, ve které tento dialog je zachycen, a stálo by za to se do něj vždycky podívat. Krom toho, a to je mnohem důležitější, v rámci toho procesu právě také dochází k tomu, že se ten návrh mění v závislosti na těch připomínkách, takže např., když tady bylo dlouze citováno, co tam je o tom obydlí, které obývá dlužník a kdy mu zůstane zachováno, tak v návaznosti na ty připomínky, a po pravdě nejenom v návaznosti na ty připomínky, to pravidlo bylo vypuštěno. Tam žádné takové pravidlo není a není to tak myšleno, takže pak už je trochu nefér citovat připomínky k něčemu, co už tam není.

Když shrnu obsah těch nevypořádaných připomínek, ať už tady byly nebo nebyly citovány, tak ony se z velké části nesou v duchu jediného, a to je, že tedy zavedením tohoto návrhu vznikne morální hazard, protože dluhy se mají přece platit. Překvapuje mě, že tuhle debatu vedeme dnes, že jsme ji nevedli před těmi šesti nebo sedmi lety, vlastně už osmi, kdy pravicové vlády zavedly vůbec ten institut oddlužení a připustily tu možnost, že někomu může být odpuštěno 70 % jeho dluhů. Z toho, že se musí platit celé dluhy, na to, že stačí zaplatit 30 %, to mi připadá výrazně větší posun než z 30 na nulu.

Čekal bych nebo byl jsem přesvědčen, že tuhle debatu už máme za sebou, že už jsme pochopili, že zajisté dluhy se mají, musí platit, ale že zároveň nastane-li taková hospodářská situace u nějakého člověka, kdy on není schopen přes všechno úsilí do konce života se z těch dluhů vymanit, tak že trvat dále na tom, že se dluhy mají v plném rozsahu platit, je ne nelidské, ale i ekonomicky kontraproduktivní. Protože k čemu to vede? Tohle ve skutečnosti podporuje ekonomický hazard nebo morální hazard. Protože k čemu to vede? Vede to k tomu, že ten člověk nutně rezignuje po určité době na tu snahu uspokojit své věřitele. On se dostal do situace, kdy ať dělá, co dělá, bude už platit jenom úroky. A na konci jeho života ten dluh nebude menší bez ohledu na to, co bude dělat, bude větší než dnes. Musel by být člověk asi blázen, který by se v takové situaci snažil zaplatit co nejvíce. A my to pozorujeme. Ti lidé dříve či později, a většinou po dosti krátké době, opouští oficiální ekonomiku, stávají se osobami oficiálně zcela nemajetnými, tzn. jakýkoli majetek je napsán na někoho jiného, ti lidé pracují načerno, pobírají dávky a prostě naučí se žít v jakémsi jiném neoficiálním šedém světě, do kterého věřitelé nemohou. Takže podstata toho našeho návrhu nespočívá v tom, že bychom chtěli podporovat morální hazard, ale naopak v tom, že se mu snažíme zabránit tím, že důsledněji budeme trvat na tom, že lidé mají platit svoje dluhy, ale v míře, které jsou ti lidé lidsky schopni.