„Vždyť vy řešíte jen Ukrajinu, a co naši lidi...,” napsal mi nejeden spoluobčan na sociálních sítích. A já se poprvé po mnoha dnech vážně pozastavil. Skutečně si někdo myslí, že můžeme neřešit Ukrajinu? Že můžeme nepomáhat lidem, kteří utíkají před válkou? Ti dospělí, kteří k nám přicházejí, jsou z 80 % ženy. Fotky dětí ležících v tzv. Krajských asistenčních centrech pomoci nemusím připomínat. Dospělí muži jsou v naprosté většině starší, již neschopní boje. Ano, musím řešit Ukrajinu. Nejen z důvodu vlastních hodnot, kdy já budu vždy nazývat celou věc správným jménem: je to Putinova agrese, zažíváme válku. Něco, co si má generace myslela, že nezažije. Cílem útoku jsme i my, nejen Ukrajina.

Musíme řešit zajištění bezpečnosti naší země, našich lidí i těch, které mi svědomí nedovolí v tak hrozné situaci, v jaké jsou, opustit. A musím říct, že odvádíme skvělou práci. My všichni, naše společnost. Naše bezpečnostní složky, úřady, samosprávy, neziskovky, všichni dobrovolníci. Podařilo se nám na vnitru velmi rychle vytvořit systém, který řeší válečné utečence efektivně. Rychle dostat do země, tak, aby co nejméně trpěli. Rychle dostat do center pomoci, kde na jednom místě vyřídí všechno, co je potřeba.

Odbor azylové a migrační politiky posílit o příslušníky policie, to vše díky nouzovému stavu, který je nastaven tak, že nikomu žádná práva nebere a nám a našim Ukrajincům pomůže. Přehledný web, kde je na jednom místě všechno i v ukrajinštině. Jsem velmi hrdý na tým na svém ministerstvu, protože jsme vzorem i pro ostatní členy EU. Děkuji jim za to, explicitně hasičům, policistům, pracovníkům odboru azylové a migrační politiky, stejně jako děkuji vám všem za příkladný přístup.