Určitě jste minulý týden zaznamenali negativní zprávu o deficitním únorovém hospodaření státního rozpočtu. Ačkoliv rozpočet již musí platit celou řadu krizových výdajů a dosud čeká na první mimořádné příjmy, ukazuje se, že růst příjmů zatím nedokáže kompenzovat dodatečné výdaje. Jedná se o desítky miliard navíc na kompenzace za zastropované ceny elektřiny a plynu pro lidi a firmy, úroky z bobtnajících dluhů minulé vlády a hlavně na valorizované důchody a sociální dávky. Právě neudržitelný růst důchodů a sociálních dávek, kterému nestačí růst daňových příjmů, je přitom podle ratingových agentur hlavním problémem strukturální nerovnováhy státního rozpočtu.

Taková je realita našich veřejných financí, kterou jsme zdědili po minulé vládě a kterou jsme zatím kvůli energetické, uprchlické a inflační krizi nedokázali vrátit zpět na udržitelnou kolej. O to více ale dnes potřebujeme pojmenovávat věci pravými jmény. Můžeme se ve Sněmovně dohadovat o obsahu a formě, jaká úsporná opatření provedeme, to je legitimní politický boj. Tvrdit ale lidem, že je vše v nejlepším pořádku a každou další krizi přečkáme tím, že si všichni snížíme daně a rozdáme více peněz, to je podle mého politický faul. Dopouští se ho populisté, kterým je úplně jedno, co bude s občany a republikou za rok nebo za deset let, protože důležitý je pro ně jenom okamžitý politický prospěch. Nenechme se tím zmást a mysleme na to, že po nás přijdou další generace, které budou muset naše otevřené účty v hospodě jednou zaplatit. A s pořádně tučným úrokem.