Neustále řešíme, co komu dáváme a co na oplátku dává on nám. V běžném životě možná praktická rovnice, která ovšem v úrovni mezinárodních vztahů a zahraničně-bezpečnostní politiky není tak jednoznačná. Na obou stranách rovnítka totiž není jen jedno číslo, ale přímo velká násobilka.
Když jsme vstupovali do NATO, bylo jasné, co se od nás chce a co za to dostaneme. A platí to nadále. Washingtonská smlouva má dva zásadní články. Článek tři hovoří o tom, že jednotliví členové Aliance budou udržovat a rozvíjet své schopnosti v oblasti obrany. Článek pět pak praví, že útok na jednoho se považuje za útok na všechny.

Co máme dáti?

Především kvalitně vyzbrojenou a zkušenou armádu. Stačí porovnat naše vojsko v roce 1999 a dnes. Obrovský posun je zjevný. Na druhou stranu máme stále investiční dluh z minulosti. Své závazky ovšem bezezbytku plníme a na naši pověst to nemá negativní vliv. Dohoda koaličních stran o postupném navyšování rozpočtu až na 1,4 procenta HDP v roce 2020 je zároveň pozitivním příslibem.

Vyšší prostředky na obranu ovšem musejí jít ruku v ruce s jasným a předvídatelným rozpočtovým plánem na několik dalších let. Od chvíle, kdy rozhodneme o nákupu drahé techniky, přes zpracování specifikace, vypsání výběrového řízení, případné odvolání neúspěšných uchazečů po konečné dodání výzbroje mnohdy uběhnou i tři čtyři roky. A platby pochopitelně přicházejí na řadu až po dodání zboží. Zjednodušeně řečeno už letos bychom tedy měli vědět, s kolika penězi můžeme počítat v letech 2018 a 2019.