Stali jsme se členy Severoatlantické aliance, tedy party „velkých kluků“. V té době jsme v tomto ohledu byli ještě v plenkách a do NATO vstupovali sice s nadšením, ale zároveň s respektem a vědomím, že si teprve musíme mezi spojenci vybudovat svou pozici.

Jak roky ubíhaly a naše armáda i díky Alianci získávala potřebné a neocenitelné zkušenosti, odložili jsme ostych a získali jistotu a sebevědomí. Kromě vlajky jsme vztyčili také hlavu. A není to výraz sebechvály a nabubřelosti, ale postoj opřený o reálné činy a schopnosti.

Dospěli jsme. Do NATO jsme vstupovali jako někdo, kdo ochranu potřebuje. Postupně jsme se dostali do pozice, kdy ochranu poskytujeme my jiným, kteří to potřebují.  Proto naše gripeny opakovaně hlídkovaly v Pobaltí a na podzim už potřetí vyrazí střežit nebe nad Islandem. Proto stojíme po boku spojenců v Afghánistánu. Proto aktivně přispíváme do aliančních jednotek rychlé a velmi rychlé reakce. A naši partneři nás berou jako právoplatné, plnohodnotné členy a počítají s námi i na ty nejnáročnější úkoly.