Děkuji, pane předsedo, já vám přeji dobrý den. Nedalo mi to, abych se nevyjádřil k tomuhle tématu. Existuje několik takových neuralgických bodů na světě. Jedním je právě ten bod, ke kterému je to usnesení.

Já bych tady chtěl jenom upozornit na to, že já jsem pokládal za správné vždycky, aby česká zahraniční politika v této oblasti dělala takovou vyváženou politiku, jakou tam vlastně začal dělat už Václav Havel, který když navštívil tu oblast, tak jednal s Jásirem Arafatem, opakuji, jednal s Jásirem Arafatem, a stejně tak jednal i s izraelskou politickou reprezentací. A tady tohle to, co se od začátku přijalo, že jsme vlastně byli partnery na obou stranách, tohle dávalo České republice šanci sehrávat v tomto prostoru poměrně významnou roli. Ale to bylo založeno právě na tom férovém přístupu k oběma stranám.

A já vám mohu říci, že to byla politika, které jsem se poměrně hodně věnoval. Dokonce to fungovalo tak, že když jsem navštívil Jeruzalém, tak jsem z toho Jeruzaléma přejel třeba do Betléma a do Rámaláhu a pokračoval jsem rozhovorem s palestinskou stranou. A když vám teď mohu prozradit víc, tak jsem v podstatě přenášel vzkazy od premiéra Netanjahua k Abbásovi a od ministrů navzájem, až jsem se divil tomu, jak obtížně spolu komunikovali, a vlastně člověk fungoval v roli určitého prostředníka. A mohu vás ujistit, že z izraelské strany tuto roli nejen že kvitovali, že to akceptovali, že to přivítali, ale dokonce že si snad mohu dovolit naznačit to, o čem jsem nikdy veřejně nemluvil, že tady v České republice jsem organizoval schůzky, o kterých se dodnes neví, mezi izraelskou a palestinskou stranou. To je snad pro vás důkaz toho, že o tuto roli České republiky stály obě strany.