Pokusím se odpovědět na interpelaci paní poslankyně Chalánkové. V úvodu bych ale jenom řekl, jak tady zaznělo z úst paní poslankyně, že bych se měl přímo obrátit na norského ministra zahraničí v téhle věci - jenom než začnu odpovídat, navrhl bych, abychom si představili, jak by to bylo, kdyby to bylo opačně, kdyby se ten případ opačně týkal nějakých norských dětí tady v Česku a na mě se přímo obrátil norský ministr a řekl by mi, že chce, abych v případu sjednal nějakou nápravu nebo změnu.Tak co já bych dělal? Já bych stál zřejmě jako on před soudem a jaké mám tedy možnosti jako ministr, kdybych mu chtěl vyhovět? Jít pohovořit se soudcem a říci mu, aby rozhodl jinak nebo jakým způsobem se snažit, abych obnovil ten soud, jsa člověk, který nemá přímo vstup do těch materiálů. Já nemám možnost, nejsem stranou toho sporu, nemám možnost se seznámit s tím, oč meritorně jde, normálním způsobem se k tomu nemám jak dostat. A vy jste možná zaregistrovali ve vystoupení paní poslankyně, že tam samozřejmě byla vznesena poměrně vážná obvinění vůči rodičům, třeba nebyla prokázána, ale my se ocitáme na ledě něčeho, k čemu se nejsme schopni dostat, my to nejsme schopni sami posoudit. Já sám nejsem schopen nebo nebyl bych schopen v takové obrácené situaci samostatně zkoumat celou tu kauzu a dobrat se toho, na čí straně je pravda. To je přece role soudu, soud posuzuje vinu rodičů, tu soud posuzuje.

Takže já jenom říkám, kdybych se ocitl v opačné situaci a podobně na mě norský ministr nebo dokonce jakýkoli jiný se obrátil, tak si představuji, že bych mu najednou musel říct nezlobte se, ale v našem systému já nemám možnost ovlivňovat rozhodnutí soudu a já dokonce ani nemám přístup k tomu, abych to zkoumal, já k tomu nemám žádnou kompetenci; z Ústavy, z toho systému rozdělené moci já k tomu nemám vlastně žádné nástroje. Takže já se jen snažím vysvětlit, že to není nějak, že by se člověku nechtělo, já si nemyslím, že se mi prostě nechce mluvit s norským ministrem. Připadá mi, že bych se ocitl v podobné situaci, jak jsem to popisoval zrcadlově, že by se na mě díval, co po něm vlastně chci, že si neuvědomuji, že přece on nemůže ovlivňovat rozhodnutí soudu. Snažím se vysvětlit, že to není nějaká neochota jednat nebo to, že bychom nebyli ochotni udělat více pro děti, které zřejmě nejsou v jednoduché situaci - a to si dovedu představit - ale naráží to na to, že ten systém nám logicky neumožňuje být v tomto moc efektivní.

A pak tady samozřejmě je to, že narážíme na právní systém jiného státu, k čemuž, jaka všichni dobře víte, máme zřízený Úřad pro mezinárodně právní ochranu dítěte nebo dětí, který sídlí v Brně a který se právě zabývá narážením dvou právních systémů do sebe v případě, že máme kauzu rodičů, kteří žijí v jedné zemi a ti rodiče samozřejmě jsou různého původu.

Takže já vám mohu pouze říci, abych řekl fakta, že náš zastupitelský úřad v Oslo byl v červnu 2011 už informován o této kauze právě prostřednictvím toho Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí v Brně. Když jsem se seznamoval s tím, co se dělo, tak jsem zjistil, že bezprostředně poté naše velvyslanectví požádalo nótou norské Ministerstvo zahraničních věcí o vysvětlení toho případu a od té doby, jak jsem si ověřil, je tomu případu věnována maximální pozornost z mého pohledu ze strany zastupitelského úřadu, kdy ten náš český velvyslanec v Norsku se tomu osobně věnuje. Já jenom tady mohu říci, co možná nezaznělo, že obě ty děti se vlastně narodily v Norsku, jejich obvyklým bydlištěm je Norsko a obě děti hovoří pouze norsky.

Rozhodnutím norského soudu byly tedy ze závažných důvodů odebrány svým biologickým rodičům a svěřeny do pěstounské péče, neboť norské úřady staví zájem dítěte nad zájem biologických rodičů. To je právě ten právní systém, který nejsme schopni změnit a ani do něj nějak moc vstupovat.