Před týdnem jsem dostala otázku, kde ČSSD hodlá vzít peníze na zvyšování důchodů. Podobně se často ptá i pan Babiš. Dokonce mi vyčetl, že se nesnažím šetřit ve svém resortu. Povídali, že mu hráli! Copak jsem například nezrušila Fond dalšího vzdělávání? Ze 650 zaměstnanců pod ministerstvo převádím jen 35. Kdyby ze mne pan premiér udělal ministryni financí, nosila bych mu nonstop návrhy, kde získat peníze. Řídím ale resort, který peníze, hlavně na mandatorních položkách, vydává, takže sotva se můžu chovat proti této logice. Jsem to navíc já, na koho se lidé snad nejčastěji obracejí se svými smutnými životními příběhy, na kterých se nejlépe pozná, že zdaleka ne všichni jsou v této zemi bohatí, šťastní a spokojení. Mimochodem, Česká republika vydává na sociální dávky a péči v poměru k hrubému domácímu produktu o 36 procent méně, než je průměr v Evropské unii. Všechny okolní státy jsou v tomto směru vůči svým občanům štědřejší. Slovensko dává na sociální politiku 14,5% HDP, Polsko 16,4% a my jenom 12% HDP!
Na otázku, kde vzít víc, než z úspor na ministerstvech, odpovídám konzistentně: sektorová daň, zejména bankovní, a digitální daň. Chápu, když pan Babiš tvrdí, že to nebude fungovat. On nemůže říkat nic jiného, vždyť jako zakladatel obřího holdingu je s bankéři odjakživa jedna ruka. Ale já odmítám hrát hru, že něco prostě nejde. Nechci, aby se státy smiřovaly s tím, že jsou v područí silných kapitálových skupin. Svoji autonomii a suverenitu si vůči nim musí chránit. A funguje-li v ekonomice konkurence, nebojím se, že by při množství bank v ČR odskákali bankovní daň běžní klienti. Pro začátek jsem ráda, že ANO neodmítá digitální daň a podporuji i rozumný návrh kolegyně Schillerové na větší zdanění cigaret, tvrdého alkoholu a hazardu. Když se chce, všechno jde. Měli bychom se ale také podívat na daňové výjimky, říká to koneckonců také pan prezident. Konečně i naši koaliční partneři si uvědomili, že není možné dokolečka obemílat mantru o nezvyšování daní. Jestli hodláme lidem dopřát důstojné důchody, platy a kvalitní veřejné služby, musíme na to umět vybrat peníze.
Dipl.-Pol. Jana Maláčová, MSc.
Víc než starosti bank, kde by ze svých tučných zisků vzaly na daně, mě trápí zpráva o růstu spotřebitelských cen o tři procenta. Z toho bychom měli mít hlavu jako balón pan premiér i já – z prudkého zdražení brambor (u nich to je dokonce meziročně o 75 procent!), cibule, pečiva, másla a dalších potravin. Sama mít čas na pečení velikonočního beránka nebo mazance nebudu, ale nezávidím těm, co musí obracet každou korunu jednou za vejce, podruhé za máslo… K tomu rostou i ceny elektřiny a ceny nájemného doslova explodují!
Už proto podporuji požadavek Českomoravské konfederace odborových svazů, aby příští rok došlo k razantnímu navýšení minimální mzdy. Nejprve si však nad konkrétními částkami musejí odboráři sednout se zástupci zaměstnavatelů. Vždy je nejlepší, když se dohodnou mezi sebou. Pouze připomínám, že s růstem minimální mzdy klesají výdaje státu na dávky, poněvadž se lidem víc vyplatí pracovat, a zvyšují se také ostatní mzdy. Už při posledním zvýšení minimální mzdy jsme slyšeli, že to prý povede k vyšší nezaměstnanosti. Houby s octem! Nezaměstnanost v ČR dál klesá, což je skvělá zpráva. Během minulého kalendářního měsíce klesl počet nezaměstnaných o dalších 14 tisíc, lepší březnový výsledek byl naposledy v roce 1997. V evidenci Úřadu práce je teď 227 tisíc lidí. Chtělo by se napsat „pouhých“, ale byla bych ráda, kdybychom i je dokázali zapojit. S prací se často sice trápíme, ale bez ní je to ještě těžší.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
