Dnešní doba usiluje o ztrátu kolektivní paměti. Tato tendence se neprojevuje jen v české společnosti, nýbrž má mezinárodní charakter. Globalizující se kapitál se snaží odříznout člověka od minulosti a připoutat ho k současnosti proto, aby mu mohl vzíti jeho budoucnost. Člověka bez minulosti může kapitál snadno ovládnout. Takovýto člověk pak může zabezpečovat kapitálu jeho budoucnost.

Belgická spisovatelka Barbara Y. Flamandová objasňuje lapidárně zákulisí těchto souvislostí: „Paměť zahrnuje mnohem víc než skutky, události. Oživuje i jejich ducha, jejich příčiny… Je to živoucí tkáň prozářená myšlenkami a ještě tepající vírou těch, kteří bojovali… Mezinárodní buržoazie chce zastínit kolektivní paměť, falzifikovat historii… do níž se vtiskly socialistické hodnoty. Hlavním záměrem je rozbít každou novou naději na politický a sociální boj, vytvořit zásadní předěl v posloupnosti bojů, které až doposud charakterizovaly lidstvo.“ (B.Y.Flamandová, Jiná svátost, Orego 1997, s.8)

Oživování kolektivní paměti – to je dnes naléhavý úkol všech pokrokových lidí. Jeho naplnění vytváří předpoklady pro vítězství pokroku v budoucnosti. K událostem, které vtiskly historii socialistické hodnoty, a je třeba si je proto připomínat, patří i československý Únor roku 1948. Ne náhodou se politická reakce po restauraci kapitalismu u nás zaměřila svým ostřím na falšování této dějinné události a celá etapa historického vývoje československé společnosti odvíjející se od tohoto mezníku našich novodobých dějin byla politickou reakcí nazvána nelegitimní a zavrženíhodnou. Smyslem tohoto tažení přisluhovačů mezinárodního kapitálu bylo a je vykořenit stopu socialistických hodnot našich národních dějin z kolektivní paměti národa. Tato stopa je vydávána politickou reakcí za cizorodý prvek, který prý u nás vykrystalizoval v rozporu s naším dosavadním historickým vývojem a přerušil prý tak jeho kontinuitu. Takováto subjektivně idealistická myšlenková konstrukce je veskrze falešná. Ne přestože, ale právě proto, že byly naše dějiny takové, jaké byly, vyústil historický vývoj našich národních dějin do etapy socialistických hodnot.

Národní a demokratická revoluce z let 1918 až 1920 přinesla českému a slovenskému národu národní svobodu a určitá demokratická zlepšení, mezi něž např. patřilo nahrazení monarchie republikou, uzákonění osmihodinové pracovní doby, vyvlastnění velkostatků, zrušení šlechtických výsad apod. Demokratické změny však nedospěly k sociálnímu osvobození dělnické třídy a ostatních vykořisťovaných, protože demokratická revoluce ustrnula na úrovni zájmů buržoazie. Buržoazie, prosazujíc své minoritní zájmy, které vydávala stejně jako dnes za zájmy celého národa, přivedla republiku k hospodářské krizi, masové nezaměstnanosti, hladu a bídě početných vrstev českého a slovenského národa. Jaká to paralela k současným výsledkům vlády novodobé české a slovenské buržoazie! V další historické periodě pak politika československé buržoazie vyústila ve zradu národních zájmů. Československá buržoazie ve spolupráci se svými francouzskými a anglickými spojenci rozbila československý stát a uvrhla náš národ na pokraj existenční zkázy.

Tyto bolestné prožitky se hluboce vtiskly do kolektivní paměti lidových vrstev národa. Jejich životní zkušenost je dovedla k poznání, že budoucí národní a státní vývoj se nemůže navrátit na předmnichovskou úroveň, jejíž demokracie a svoboda byly pro většinu národa pouhou iluzí, nýbrž musí být postaven na zcela jiných základech.