Mrázek (S12): Strany a zbývajících devadesát devět procent občanů, I. díl

13.05.2017 14:30

Ke hledání lepšího způsobu politiky nás vede zklamání.

Mrázek (S12): Strany a zbývajících devadesát devět procent občanů, I. díl
Foto: Archiv JM.
Popisek: Josef Mrázek.

Nezadržitelně se blíží volby, které proběhnou v předvečer dvacátého osmého výročí vzepětí velkých nadějí, ale také začátku těžkého zklamání.

Je to důvod k zamyšlení. V jeho prvním díle se podíváme, jak jsme se dostali tam, kde jsme. Druhý díl bude o tom, co se musíme pokusit změnit.

Straníci a nestranická veřejnost

Slovo „elita“ dříve označovalo někoho výjmečně dobrého, vhodného, aby byl vybrán. Teď se tak označují ti, co se prodrali do vlivných postavení, často cestou zpackaných voleb, nebo jinak nekale, a většinou nejsou dobří a být dnes označen „elita“ už není značka cti.

Podobné to je s politickými stranami. Karel Havlíček Borovský rozeznával dobré a špatné, ale dnes by žádné opravdu dobré podle tehdejších požadavků nenašel. Ale rozdíl mezi straníky a nestranickou veřejností tady je.

Politologové žijící v zajetí ideové omezenosti vyznavačů stranické politiky si neradi připouštějí, že politika se týká také těch lidí, kteří neusilují o funkce, nejsou členy strany, často nemají ani peníze a proto by se s nimi nejraději ani nepočítalo, nebýt toho, že jich je mnoho.

Početná myslící i nemyslící nestranická veřejnost chce řešit věci společného zájmu jinak, bez ohledu na zájmy stran, má představy blížší původní čisté politice.

Spory o rok 1968

Tak třeba rok 1968 je mnohými politology brán jako pokus o reformu KSČ, ale pro většinu národa  to byl pokus o uvolnění státu z područí politické strany a uplatnění vůle občanů při jeho správě. Hybnou silou nebyla obroda KSČ, ale chyby KSČ, které  podněcovaly vzepětí národa.

Někteří vykladači se přesto zaměřují pouze na dění v tehdejší komunistické straně a nevšímají si mohutné účasti lidí stojících mimo komunistickou stranu a žádajících, aby monopol rozhodování jediné politické a mocenské formace byl  narušen uplatněním racionálních názorů a tím se vyloučily zbytečné chyby.

Byl jsem u toho.

Ve skupinách zasvěcených jsme se dohadovali, jak změnit politický systém, aby to prošlo. Uvažovalo se o různých cestách, ale reformování KSČ mezi nimi nebylo. Tím spíše zde nebylo  žádné volání po pluralitě ideologicky deformovaných názorů. Již v roce 1968, v důsledku dvacet let trvajícího výrazného rozdělování občanstva na členy strany a občany druhé kategorie, ve společnosti převládal odpor ke stranictví. Museli jsme ale počítat s tím, že KSČ bude dále existovat, a s Brežněvem za zády si udrží moc.

Šlo tedy o to, uplatnit další názor, který by třeba pod hlavičkou odborů dokázal ovlivnit řešení praktických problémů. To mělo naději na úspěch, protože  i uvnitř komunistické strany byli lidé, které rozum nebo čich upozorňoval na to, že posílení racionality jednání by mohlo vést k lepším výsledkům, než tradiční použití síly. Také proti nim potom směřoval zásah vojsk.

Reformátoři z roku 1968

byli potlačeni silou a další příležitost ke změně se naskytla až o 21 let později, v roce 1989. Ke zmaření nadějí a k potlačení přání národa tentokrát nebyla použita vojska, ale „jen“ podlá zrada. Její následky jsou katastrofální. Stále  narůstá rozdíl mezi existujícím stavem státu a tím, čeho jsme mohli dosáhnout. Že jsme dopadli špatně, pochopil již kde kdo. Ale někteří se domnívají, že bez okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 by stejný vývoj, jako po roce 1989, proběhl o 20 let dříve.

Nemají pravdu. Naopak platí, že tehdejší okupace položila základy pro hlavní chyby vývoje po roce 1989.

Tak zvaná „normalizace“, umožněná okupací, ponechala v KSČ hlavně ty vlivné členy, kteří vždy sledovali svůj osobní prospěch a za vyjednané pozice byli po převratu v roce 1989 ochotni podpořit kdejaký podraz na občany spáchaný ve spolčení s vybranými bývalými disidenty. Naproti tomu skuteční komunisté, kteří byli za normalizace zbaveni vlivu, by během pokračování jara 1968 určitě bránili republiku proti rozkradení a osudným změnám národního hospodářství.

Všeobecná aktivita občanů v roce 1989

navazovala na zkušenosti z roku 1968, ale zahraniční situace byla odlišná. Obyvatelstvo celého Československa pozůstávalo v roce 1989 ze dvou základních skupin. Ta mnohem početnější si přála, aby se přestaly dělat zbytečné chyby, uplatňovala se spravedlnost, vládly dobré mezilidské vztahy, lidé si byli jen rovni a ne rovni a rovnější, a aby stát byl spravován rozumně. To bylo velmi podobné ideálům roku 1968 a ještě zřetelněji vystupovala chuť spolupracovat na společném díle v duchu dobré vůle. Strany k tomu nebyly potřebné.

Zle se hledělo na ty druhé, kteří se chtěli zmocnit majetku a moci a držet ji podobným způsobem, jak to dříve dělali komunisté. Nemuseli se to ani moc učit, ti členové komunistické strany, kterým nešlo o ideu, ale o moc a peníze, se po změně režimu spojili s těmi disidenty, kteří podobně smýšleli, a vytvořili málo početnou, ale velmi silnou a nebezpečnou formaci. Poctivě jednajících partnerů se zbavovali.

Sametovost převratu byla založena na tom, že „pragmatická“ většina ÚV KSČ usoudila, že nastala pravá chvíle, kdy je třeba politickou moc vyměnit za výnosnější moc hospodářskou.

Dvě občanská fóra

Nastupující vládci odvozovali své postavení ze skutečné nebo údajné disidentské činnosti a potřebovali vzbudit dojem, že je podporuje většina národa. Proto vyhlásili, že občané mají ve městech a obcích zakládat Občanská fóra jako místní držitele moci a doufali, že jejich síť budou pohodlně ovládat pokyny z centra, které příhodně nazvali Koordinační centrum Občanského fóra – KCOF. Tento záměr se jim trochu vymkl z ruky. Lidé v revolučním nadšení zakládali v obcích, městech i v podnicích Občanská fóra skutečně zaměřená na zavedení správného a spravedlivého života ve státě a složení těchto složek OF, vznikajících za přímého dohledu občanů, bylo překvapivě dobré a fóra měla podporu většiny občanů. Nebylo možné zabránit  spontánnímu a převážně demokratickému tvoření okresních OF a krajských OF. Samotné KCOF potom bylo tvořeno jedním zástupcem za každý kraj a dvěma až třemi členy dosazenými skupinou bývalých disidentů. Ti se střídali a nikdo je nevolil. KCOF  bylo prohlášeno za nejvyšší orgán OF,  a skupina disidentů jeho jménem vydávala rozkazy okresním OF. Sama se ale usneseními KCOF moc nevázala a také KCOF pracovalo samostatně jako nejvyšší autorita mezi sněmy. Byla vlastně dvě Občanská fóra, skutečné, a za Občanské fórum se vydávající skupina části disidentů a jejich kamarádů.

Všechny okresy vysílaly delegáty na sněmy OF, které se konaly každých  2 až 5 týdnů. Aktivisté KCOF připravili výborné stanovy celého systému hnutí OF a ty byly projednány a schváleny Sněmem OF. Brzo na to byl pomocí falešných delegátů zvolen předsedou OF Václav Klaus, porušil bez ohledu na stanovy vše, co mu stálo v cestě, OF zlikvidoval, zmocnil se jeho aparátu a majetku a udělal z toho ODS, strukturou a tuhostí v mnohém připomínající KSČ.

Likvidace OF zradou Klause a vinou Havla za pomoci Rychetského je málo známou, ale zcela zásadní kapitolou historie po listopadu 1989.

Byl jsem voleným členem KCOF za Středočeský kraj, když předtím jsem zakládal OF v obcích, na okrese a v kraji. Pracoval jsem také ve Špalíčku, kde bylo centrum OF a pomáhal při pořádání Sněmů OF, účastnil se porad vedení skutečného OF, práce na stanovách a práce při výjezdech. Když se začal objevovat Václav Klaus, dostával jsem se s ním do rozporu, protože žádal, aby se OF předělalo na pevnou stranu a přitom nedodržoval dobré stanovy, které hnutí OF mělo. Neměl se čeho chytit, protože v prvních volbách byly nejlepší můj okres vedený v duchu hnutí a okres Hynka Fajmona, vyznavače tvrdého stranictví po vzoru železné ladyTatcherové. Ve volebních výsledcích nebyl rozdíl, ale v účasti občanů na tvorbě politiky velký.

Klaus byl cílevědomý a pilný a před volbami předsedy OF objížděl neúnavně okresy a vysvětloval nevoleným najatým volebním manažerům, jak se budou mít, až on bude předsedou. Volení reprezentanti okresů, unaveni častým ježděním na Sněmy, posílali místo sebe manažery, a nikdo to nekontroloval. Tak se stalo, že místo očekávaného Palouše byl zvolen Klaus.

Druhý den po zvolení přišel na jednání KCOF, podíval se do zápisu, co se dopoledne odhlasovalo, a řekl: „To se škrtá a příště budete hlasovat tak, jak vám řeknu, a když nebudu moci přijít, pošlu svého asistenta pana Havlíka a ten vám řekne, jak máte hlasovat.“ Odmítl jsem to jen já s nevýraznou podporou jednoho člena. Klaus mne na nejbližším sněmu dal odstranit z KCOF.

Klaus nedbal stanov OF ani v nejmenším a hned zahájil destrukci OF s cílem odcizit vše, co bylo, včetně voličů OF, zničit nový způsob politiky a prosadit stranu s tuhou hierarchickou strukturou. Zprvu asi nebylo jeho hlavní motivací ani tak obchodování s politikou, jako spíše uspokojení vůdcovských ambicí a zničení ideálů OF. Právě tomu chtěla zabránit iniciativa Černošického OF a vyzvala dopisem Občanská fóra ve všech obcích, aby žádala zachování OF. Bylo to skoro 7000 dopisů. Klaus se dohodl s Rychetským, aby vyhlásil založení Občanského hnutí a že tím je pokračování OF zajištěno. Byl to podvod. OH se OF v ničem ideově nepodobalo, a bylo holé, všeho se zmocnil Klaus. Klaus a Rychetský se sešli v Lánech, aby tuto lumpárnu potvrdil Havel. Přijel jsem tam s delegací České národní rady, jedné z komor Parlamentu ČR, a chtěli jsme prezidentovi Havlovi předat protestní notu. Od brány nás zahnala stráž doplněná velmi zubatými psy. Nedostali jsme ani možnost někomu ten protest předat. Údajně proto, že si to Klaus nepřál. Náš, již tehdy skvělý tisk, potom napsal, že Černošická výzva je bezpředmětná, protože OF pokračuje dál, jako OH. OH potom brzo zaniklo jako kytka bez kořenů.

Rozbití OF a zánik pokusu o zavedení nového způsobu politiky bylo zlomem mezinárodního významu. Historik James Krampfl prostudoval soudobé dokumenty a napsal o tom knihu „Revolution with a Human Face. Politics, Culture and Community in Czechoslovakia 1989-1992.“ Ithaca and London. Cornell University Press.2013. Jeho rozbor je v souladu s mými poznatky jako přímého účastníka klíčových událostí i praktické práce na všech úrovních Občanského fóra.

Již v minulém století dospěl vývoj politického systému označovaného jako parlamentní demokracie do stadia, kdy voliči ztráceli vliv na rozhodování, protože byli od svých zastupitelů odděleni politickými stranami, které si začaly samy sestavovat kandidátky tak, aby mohly zvolené poslance dobře ovládat  a s jejich hlasy obchodovat. Strany se měly původně starat  každá o prospěch některé složky voličstva, ale nověji nastala změna v tom, že začaly moc získanou pomocí oklamaných voličů prodávat tomu, kdo tajně zaplatil. Přitom obvykle vzniká občanům škoda daleko větší, než to, co získá strana.

Problémem selhávající parlamentní demokracie se zabýval také český politolog Jaroslav Langer žijící v exilu v Bonu a v roce 1968 spolupracoval

s Klubem angažovaných nestraníků (KAN). Jeho projekt ovšem byl zaměřen na západní pluralitní politické systémy a na řešení situace Československa v té době se moc nehodil. Když však Langer přijel do Prahy v době zakládání OF, byl nadšen, že vznikající struktura je příkladem nejméně pro celou Evropu. Po zmaření nadějí Klausovou a Havlovou zradou se zhroutil, byl hospitalizován a již se nevzpamatoval. Nebyl by se dočkal ničeho dobrého, Politický systém zajišťující všem kamarádům svobodu krást, a chudým vládu exekutorů, syst ém potlačující myšlenku sociálního státu pro slabé a zaručující úspěch silným a bezohledným a zejména systém sloužící zájmům zahraničí a udržující stát v postavení vykořisťované kolonie, by musel vnímat jako krok tak daleko zpět, že tam jsme ještě ani nebyli.

Pohled do Ústavy ČR nás poučí, že zvůle politických stran, které tento stav udržují a prohlubují náš propad, je tam zaručena, strany si to stihly zajistit.

Hlava první, článek 5 : „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“

Jen zdánlivě neškodná formulace dává politickým stranám výsadní právo na provozování politiky a místo závazku hájit zájmy voličů, nebo lépe všech občanů a státu, se tam počítá s prosazováním zájmů stran.

Stát je v hlubokém úpadku a je hloupé se tvářit , že není tak zle. Jistěže jsou i chudší státy, ale ohroženějších moc není. A je třeba srovnávat s tím, co jsme byli schopni dokázat. Ekonomicky jsme byli soběstačnější a výkonnější než Rakousko a určitě jsme byli schopni ubránit naše hranice proti náporu migrantů. Není žádná omluva pro to, že jsme vykradení, zchudlí a bezbraní ve srovnání s rokem 1989. Způsobilo to špatné vedení státu, které jsme trpěli a dokonce volili. Co nebyla hloupost, to byla zločinnost.

Druhý díl těchto úvah obsahuje pojednání o tom, o co a jak by se mělo usilovat.

Josef Mrázek

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Levová (SPD): Ruku pro nominaci pí. Jourové na eurokomisařku jsem nezvedla

16:05 Levová (SPD): Ruku pro nominaci pí. Jourové na eurokomisařku jsem nezvedla

Proč jsem pro ni nehlasovala? Hlavní důvody jsem na výboru přednesla a přináším je i čtenářům.