Ochrana obyvatel v krizových situacích je jednou ze základních povinností státu. K tomu má zřízeny zákonem orgány, které za ni nesou plnou odpovědnost a kteří mají mít dostatečné nástroje a prostředky k realizaci potřebných opatření. Když byl v roce 2000 zákon o krizovém řízení (240/2000 Sb.), schvalován, spolu s dalšími zákony, které na něj navazují, tak zpracovatel nemohl tušit, že se objeví něco, jako koronavirus. Zpracovatel vládního návrhu (MV) také přirozeně netušil, že se tato ryze odborná právní norma může jednou stát politickým nástrojem propagace mnoha politických stran i jednotlivých politiků. Život nám však ukázal, jak jsme se všichni mýlili.

První vlna koronaviru byla už dávno prohlášena úředními místy za zvládnutou a u druhé nevíme, jestli je už tady, anebo nás skutečně teprve čeká. To plodí nejistotu. Co však považuji za nejsmutnější, je fakt, že politici doposud nepochopili, že je potřeba celému procesu ochrany obyvatel dát jasný a srozumitelný řád, aby byl pro občana pochopitelný. Zatím co se politici poplácávají po zádech, jak to dobře zvládli, anebo se pomlouvají, kdo má větší pravdu, občan je zmatený stále víc a víc. Nějaké konkrétní scénáře a přípravy na blízkou budoucnost se však zatím nekonají. Nakonec se každý s nebezpečím, které korona představuje, sžívá po svém a rozhoduje podle svého rozumu a nejlepšího přesvědčení. Otázkou je, zda je to dobře, nebo špatně.