Je smutné, když po více jak dvaceti letech zbídačování naší země, chtějí občané opět volit ty, kteří se v devastaci angažovali měrou převelikou a vůbec jim to nevadí; ruměnec na jejich tváři neuzříte.

Jakoby se potvrzovalo slovo básníkovo, že lidé nakonec stejně půjdou za žvancem chleba a za představou slibů, které se nikdy neuskuteční. Je až chorobně devastující na myšlení člověka vliv reklamy, nadýchaných buchet a teplých párků. Mám strach, že mi to kroucení hlavou zůstane až do smrti, a možná, že i po smrti, kdy tělo bude již ztuhlé křečí, hlava bude klinkat zprava doleva, aby někdo pochopil, že jsme chtěli říci: Pojďme změnit staré pořádky, dostali jsme šanci…

V kruhu netečného kapitalismu na osudy lidí se začíná stále častěji objevovat myšlenka, že se naše společnost řítí k prahu fašistického režimu a že je nasnadě zastavit tento postup. A tak jsem hledal a vyhledal v zašlých knihách, co to vlastně ten fašismus je. V dubnu roku 1947 se na prknech Stavovského divadla hrála krátce, než ji komunisté zakázali, dramatická prvotina Františka Peroutky „Oblak a valčík“. Šlo o konfrontaci světa demokratického humanismu se světem fašismu. A druhý jmenovaný je charakterizován takto: Fašismus se vyznačuje především svým cynismem, arogancí moci, povýšenectvím, chamtivostí, perverzní zálibou v ponižování lidí; vysmívá se svobodě, spravedlnosti, vzdělanosti a humanitě.

Občané slyšte, my nejsme na prahu fašismu, my již stojíme za ním…