Bylo by totiž poněkud naivní se tvářit, že přijetí místa na čele kandidátky do evropských voleb je něco jiného. Dnes, v poslední plánované volné odpoledne před „dnem D“, si mohu díky bolení v krku, kašlu a ztrátě hlasu uspořádat své pocity a zážitky z těchto hektických dní.

I když jsem k tomuto rozhodnutí přistupoval se snahou zvážit vše, co mne potká, realita byla jiná. A nejde jen o těch několik tisíc kilometrů v autě a trochu méně ve vlaku, které zasáhly do fungování naší rodiny. Všem patří dík zato, že to zvládli a posílám tímto varování následovníkům s menšími dětmi.

Asi nejvíc mne překvapilo, jak jsem změnil pohled na politiku a u nás tolik nepopulární politické strany. Bez nich to v demokracii nejde, pokud rovnou nechceme diktátora nebo generálního ředitele republiky. První poznání je, že „ufungovat“ politickou stranu není asi vůbec lehké – vyžaduje to stovky lidí, z nich většina z této své aktivity vůbec nic nemá, navzdory vynaloženému času a úsilí, které někdy je a mnohdy není, oceněno ostatními.

Velmi brzy jsem pochopil, že se „hraje o mnohem více“. Na různých místech po republice jsem potkával hodně lidí, členů či podporovatelů Topky, a rychle mi začalo docházet, že nejde vůbec jen o mne, ale o to, abychom spolu prosadili naše názory a ve volbách uspěli.